Zítra má Čenda svátek!

Jak je starý, tak je hloupý.
Kdo?
No přece kočkomat!
Je to slabý kus. Nevydržel s nervama. Ke snídani jsme dostali každý kolečko šunky natrhané na kousíčky.
Kočkomat vlastním tělem bránil Kačenku, aby Matýsek nezblajzl i její porci.
A já jsem zatím ulovil kolečko z chleba na stole...
Průzkum budiž pochválen!

Skřepaslík, co mňouká od rána do večera na skříni, tvrdí, že zajíci mají život „Hard and Heavy“.
Co bych měl potom říkat já?! Jsem metalista od malička!

První, na co se pamatuju, je les. Stromy, tráva, křoví a smetí.
Ti protivní sourozenci, co mi šlapali po hlavě a cpali se a předbíhali při krmení, nikde.
Maminka nikde. Jídlo nikde.
A za chvíli zima. A tma. A hlad. Dlouhý, osamělý, zoufalý hlad...

Trochu jsem brečel. A trochu spal.
A potom jsem najednou uviděl veliký čenich nebezpečného zvířete až u mě!
Chtěl jsem utéct, schovat se, ale tlapky mě neposlouchaly.
A pak se ozval hlas. A něco strašlivě vysokého, dvounohého nade mnou.
To víte, že jsem se pral. Bránil jsem holý život. Kousal jsem, co to šlo, jenže zuby, nic moc. Holt jsem byl maličký.

Strčilo mě to do pelíšku na břiše. Bylo tam teplo, ale nic k jídlu.
Tak jsem brečel dál. Co je to za pelíšek bez maminky a bez jídla!
A když mě to z pelíšku vyndalo, místo aby mi dali najíst, čistili mi oči a uši.
No chápete to?! A ještě jsem musel vydržet včeličku a spoustu řečí.
Já jsem tam trpěl, kdežto kočkomat dostal plnou tašku kapsiček a granulek pro koťata!

Najíst mi dal až doma.
Jenže veliký čenich nebezpečného zvířete po mně pořád koukal.
Uklidnil jsem se teprve v pelíšku na břiše kočkomatu.

S plným bříškem a v teple jsem usnul.
Když jsem se probudil a opatrně vystrčil hlavu, seděly nade mnou kočkomaty dva. Opodál mě pozorovaly dvě ohromné kočky.
Žádná maminka, úplně cizí kočka a kocour! Hned jsem se zase schoval.

Na zemi se objevily misky. Vonělo to dobře a já měl hrozný hlad.
Kočky se úplně klidně cpaly.
Kočkomat mě posadil k další plné misce. Nikdo si mě nevšímal, tak jsem ochutnal. Sousto a rozhlédnout se, jestli nic nehrozí. A znova a znova.

Střídavě jsem baštil a spal. Jeden z kočkomatů zmizel, ale kočky zůstaly. Chtěly mě očichat, tak mě kočkomat schoval do pelíšku na břiše.
Seznamovat jsme se začali, až jsem se naučil stát na vlastních nohách. A taky hlasitě vrčet. Hned jsem si získal respekt!

Od té doby to tu mám na povel. Průzkum bojem se tomu říká. Zrak, sluch, čich se hoděj, ale nejdůležitější jsou zuby! Třeba malé, ale hodně kousavé zuby!
Zjistil jsem, že kočkomat lpí přemrštěně na věcech.
Matýsek s Kačenkou myslí jen na jídlo a o nic jiného se nestarají a kočkomatu se tu kupí spousta zbytečných předmětů.

Jako kabely. Válí se bez užitku na zemi.
Pár jsem jich překousal. To jde rychle. Dva, tři kousance, ani jsem nemusel kočkomatu nic vysvětlovat a vyhodil je i s věcma, co překážely na jejich konci.
Například lampa. Když jsem byl malý, spával jsem pod ní a ona mě hřála na záda. Pak přestala svítit i hřát. Tak jsem ji kousnul. Nebo jsem ji kousnul a potom přestala svítit? To je jedno, já vidím i ve tmě docela dobře.

Nejraději vídám mola. Kočkomat je má přede mnou schované ve skříni až nahoře, kam nikdo nedosáhne. Ještě nikdy jsem uvnitř nebyl, ale jednou se tam dostanu, na to vsaďte krk. Kdybych se měl kočkomatu vyšplhat po zádech!
Občas mol vyletí a já po něm jdu. Jsem lovec. Nedbám překážek. Chytím a sežeru. Jenže mol je příliš malý. To není žádná pořádná kořist.
Začal jsem lovit Marušku.
Ten zrádce kočkomat jí poradil, ať mě plácne novinama.
Víte, jak strašně noviny šustěj?!
To se nedá vydržet. Tak už Marušku nelovím. Ať se loví sama!

Někdy třídím věci na potřebné a nepotřebné s nasazením vlastního života.
Když kočkomat vylezl na židli a ze židle na linku a začal štrachat v nejvyšší kuchyňské skříňce až pod stropem, chtěl jsem se tam taky podívat.
Už jsem velký a šikovný!
Dvěma plavnými skoky jsem se vyhoupl vysoko a zaťal drápy. Zachytit se police, vyškrabal bych se dovnitř, o tom nepochybujte.
Jenže jako na potvoru místo pevného prkna jsem natrefil o kousek výš narafičenou lehkou košatinu.
Kdo mohl tušit, že v ní budou velikonoční kraslice?!
Dopadlo to dobře! Já jsem přistál na všechny čtyři a kraslice kočkomat zametl.

Věcí máme ještě pořád víc, než je potřeba.
Když kočkomat řekne: „Dej chvíli pokoj, ať nám to jde od ruky,“ už se těším, co se bude dít! A taky jo! Roztáhl šicí stroj. Tam vám bylo v poličce špulek! A každá druhá měla ocásek! Na stole ležely nůžky, křída, krejčovská míra a krabička se špendlíky. Tak jsem šel pomáhat.
Kočkomat navlíkal niť do ouška jehly a já jsem ji zase vyvlíkal. Šlo mi to moc dobře.
Přestože začal šicí stroj vrčet, seděl jsem spokojeně na látce, rozhodnutý neuhnout.
Že prý mi přišije ocásek, vyhrožoval kočkomat.
Toho se tak leknu. To určitě!
Pak popadnul plechovou krabičku se špendlíky a zatřepal.
To vám byl takový rambajs, že by se leknul i lední medvěd.
Zmizel jsem pod stolem. Stejnak jsem tam měl schované dva míčky.

Nejhorší jsou kytky. Jejich dlouhé šlahouny nestydatě překážejí na mých stezkách. Důkladně je pošlapu a lehnu si do nich, abych měl z výšky přehled. Ale snaží se mě ovinout a uvěznit do pavoučí sítě. Jen tak snadno se nedám. Někdy stačí párkrát kousnout. To je metoda, která se mi v životě mockrát osvědčila. Jenže občas ani to nepomůže. Musí se pořádně zabrat. Je to dřina, ale výsledek stojí za to. Nikdo moje úsilí nepřehlédne.
Kočkomat tvrdí, že kytky v bytě jsou krásné a zdravé. Ale krásný a zdravý jsem tu přece já! To jí nestačí? Pořád ještě nevoním, ale až začnu vonět, budu dokonalý!

Abych to zkrátil. Posledně kytka spadla v jedenáct v noci.
Květináč se nerozbil. To už je pokrok, ne?!
Tu čajovou konvici ještě máme. Dole na místě, kde bývalo ucho, má díru.
Mně ta díra nevadí. Čaj nerad. Ale kočkomat je nějaký přecitlivělý. Že prej konvice, která teče, je dobrá tak akorát do smetí.
Od hlíny s čajem koberec dostal novou barvu. Žíhanou po mně. Kočkomat se styděl v noci luxovat. To je dobře. Měl by se stydět víc. Vždyť je to proti přírodě, takhle nahlas vrčet a sbírat chlupy, které nejsou jeho. Jako bych se já chlubil cizím peřím! Já se nechlubím, já zkoumám!

Stopaři Matýskovi stačí studovat v archívu ohmataných bankovek.
Náš Matýsek s nosem přitisknutým k podlaze čte v kronice fleků na koberci.
Pro Rozárku znamená nebezpečný širý svět už vedlejší zahrada.
Mordechaj Kulíšek po průzkumu hradeb vyrazil hledat Velkou čínskou zeď... Egyptské kočky se kdysi nalodily a vypluly!
S tím nic nenaděláte!

Moje první expedice do sklepa skončila neslavně. To na věci nic nemění. Kočičáci jsou na světě proto, aby zkoumali!
Občas to trochu přeženou a něco se rozbije.
Občas to trochu přeženou a netrefí zpátky domů...

Čenda se z potulky naštěstí vrátil a nestačí se divit.
Věřím, že na každého kočičáka čeká na druhém konci cesty hodná ženská, která má připravené kočičí misky...
A tu jeho mezitím, co byl na cestách, adoptovalo pět vděčných kočen, které nikde trajdat nehodlají!
Teď bude Čenda zkoumat koťata. Ten bude koukat!
Dostal je k svátku nebo za trest?

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama