Sem s Nima voběma skončil. Definitivně. Jak tu před pár dny psala Rozárka, tak se mi chvíli na to stalo nemlich to samý. Ona se jednoho rána probudila, tak jsem se hned vlísnul a vrněl. Jenže! Ona už nešla jakože polodospávat se mnou na břiše. Ona se celá rozslzela a šťouchla loktem do stále ještě spícího Jeho. On vyletěl, páč Ona má celkem ostrý lokty. A prej co se děje. "No ježišmarjá... ty jsi zapoměl, nebo co? Dneska je pondělí!!" Oznámila důležitě. "Prosímtě běž jim dát pryč granule, od rána nemá jíst. Já ho tady pomuchlám, ať nemá na nic podezření..." Abych neměl na nic podezření, to bych musel bejt hluchej jak poleno. Okamžitě jsem seskočil a šel zkontrolovat, jestli On skutečně dává pryč granule. Dával! Pryč! Granule! Bráška Gabís, jako vždy, seděl zády ke všemu a čučel z vokna. Šel jsem do něj šťouchnou čenichem, aby se šel podívat na tu katastrofu... Ovšem, jako vždy, mu to bylo jedno. Já jsem se rozlítil do nepříčetna! Vo co jako de? Začal jsem ječet hlady. Ječel jsem i poté, co On odsmrděl do práce a Ona tu zůstala sama. Neječel jsem pouze ve chvílích, kdy jsem pil, nebo navštívil záchůdek. Pořád jsem Jí byl u nohou a dožadoval se vysvětlení mého nedobrovolného půstu. Hlasový klid jsem si dopřál, když Ona odešla do obchodu. ALE! Předtím mi neváhala sdělit, že se otírám marně, nepřinese mi nic k jídlu. Během deseti minut, co byla pryč, jsem vzteky rozcupoval jednu z našich krabic (tuším, že byla Gabísova) na molekulární mikročástice a rozházel je všude po bytě, shodil sušák s prádlem (bonus za to, že jedna ponožka mi přistála v misce s vodou), převhrnul mísu s ovocem (nabídka nijak zvlášť pestrá, jen banány a jablka) a strhnul závěs před oknem. Když se uráčila vrátit, řekla jen, že jsem prostě pološílenej rapl a to se po dnešku změní a že už mi nadále nebude tolerovat značkování po celém bytě. Zdůraznila slovo CELÉM. Přišlo mi to nadnesené... páč bydlíme v garsonce.
Odpoledne, když se On uráčil vrátit z práce (a k mojí hrůze nepřinesl nic k jídlu!!) mě vlákali do přepravky. No jistě! Táhli jsme k tomu smrdutýmu chlapovi, co smrdí jako psi a křečci. A k mojí hrůze tam nešli se mnou... normálně mě tam sprostě nechali... V návalu zoufalství jsem na vzdalující se Ně mňouknul, že mě všechno mrzí. Ona se opět rozslzela a ponoukla Jeho, aby už šli pryč. Dál už nevím nic... Jen to, že jsem se probudil doma, na dece u Ní a Něho, kteří mě oba hladili a mluvili na mě. Dostal jsem napít z prstů, protože jsem neuzvedl hlavu. Následující dvě hodiny jsem střídavě prospal, nebo proplazil. Když jsem se oklepal z toho všeho, nakouknul jsem do přepravky, která stála otevřená na podlaze... Fůůj, fakt je to celý načichlý těma psama... Hnus. Můj čin si On vysvětlil po svém - "Káťo... on je tam hledá..." Šel jsem se zeptat Gabíse, co že jako mám hledat.
C o ž e ?
N e m á m ?
D e f i n i t i v n ě p r y č ???
Kouknul jsem... fakt tam nebyly... Hmm. Počkám až Ona půjde nakoupit... v kebuli už se mi mele mix nápadů... živě vidím, jak shazuju sušák... strhávám závěs... jen počkej...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?