Když jsem se 7. 5. 2014 narodil, moje současná panička vůbec netušila, že mě za nějakých 6 týdnů, bude mít doma:-).
Viděla mě krátce po narození a rozplývala se nade mnou, jaký jsem krásný a hodný. Prý vypadám jak malý tygřík. Však jsem se také snažil, abych oproti bráškům byl výjimečný. Připomínal jsem jí Fouska, když byl malý. Vždy ale dodala, když mě vracela do pelíšku k mamince, že by Fouska a zbytek rodiny kleplo, kdyby přinesla domů kotě, a že si se mnou alespoň bude chodit hrát.
A já se tehdy rozhodl, že to bude moje nová panička:-). Docházela pravidelně a já po ní házel svůdné pohledy, nechal se hladit, muchlat, usínal jsem jí na klíně. Tak jsem postupně docílil toho, že 20. 6., okolo 16. hodiny měla zatemnění mozku. Bylo to přesně v okamžik, kdy můj jeden mourovatý bráška jel do nové rodiny. Chovala mě a já ji hypnotizoval pohledy – vezmi si mě domů, vezmi si mě domů, podívej, jaké jsem milé zlatíčko, tak šup, jdeme atd. Až to nevydržela, domluvila se s mojí původní paničkou, že si mě půjčí na víkend s ohledem na Fouska. Strčila mě pod bundu a odhodlaně mě nesla k novému domovu. Tos´ uhodla, že jen na víkend, myslel jsem si. Podle toho, cos´ vyprávěla, má Fousek doma malý kočičí ráj. To tak, abych skončil někde v paneláku, když jsem zvyklý na velký dům se zahradou. Ze svých nároků slevovat nebudu:-)
Od bývalého domova k mému současnému je to asi 0,5 km. Musela mě nést po silnici, kde jezdí auta. Z bundy mi koukala jen hlavička. Nadšeně jsem pozoroval dění kolem sebe, nikam jsem se nedrápal a ani jsem cestou nemňoukl. Byl jsem zvědavý, co bude dál. Panička mě cestou utěšovala, že to nějak zvládneme. To jsem zprvu moc nepochopil, došlo mi to až později, že utěšovala hlavně sebe. Vstoupili jsme do velké zahrady, plné schovávaček pro kočky, stranou od rušné silnice. Tak tady budu asi doma:-). Né asi - určitě!!! Najednou jsme se ocitli uvnitř domu, kde byli ještě další tři dvounožci. Zahlédl jsem cosi velkého chlupatého, co spalo na parapetu. Co to je??? „Přinesla jsem na víkend kotě,“ oznámila všem panička. Nastalo všeobecné zděšení a výroky typu, že se zbláznila, na co další kočku. A co tomu řekne Fousek, že prý další kočku do domu nepřijme aj. aj. Byl jsem z toho zmatený. Rámus probudil tu chlupatou kouli na parapetu, která skočila dolů a začala se zajímat o dění. Byl mi představen jako Fousek. Postavili mě před něj. A vida, vypadá jak strejda, kterého jsme měli doma a s brášky jsme mu dávali co proto ;-). Bude s ním taky taková legrace? Zvědavě jsem na něj koukal. Vůbec jsem se ho nebál. Fousek si zřejmě myslel, že asi ještě spí a zdá se mu špatný sen. Párkrát mě obešel, čichnul ke mně a uraženě odkráčel ke dveřím, že chce okamžitě ven. Škoda, já se tak těšil, že si budeme hrát...
Začal jsem zkoumat okolí. Jééé, tolik hraček. Začal jsem si k radosti paničky sám hrát. Vůbec mě nenapadlo, že bych žalostně mňoukal a hledal maminku. Choval jsem se hezky způsobně, jak se na vychovaného kocourka patří. Během večera jsem si prohlédl celé přízemí. Pořádně jsem se bez ofrňování napapal, došel na záchůdek, pomazlil se, zavrněl a sladce usnul v pelíšku. Fousek se na mě párkrát přišel podívat a stále ještě nevěřil tomu, že by zřejmě měli tu drzost mu někoho bez varování přinést přímo do „jeho" domu.
Víkend proběhl v poklidu. Fousek nijak dramaticky nevyváděl. Já se choval vzorně a postupně jsem si okolo svých tlapek omotal i ostatní členy rodiny. V neděli večer bylo rozhodnuto, že si mě definitivně nechají. Tím, že vůbec nepočítali s tím, že by ještě za života Fouska měli nějaký další kočičí přírůstek, nebyli na to ani připraveni a museli mi už během víkendu leccos dokoupit. Také se začalo přemýšlet o mém jméně. Návrhy padaly různé: Ťapka, Flíček, Chloupek, Kulíšek... ale nic nebylo ono. Ke slovu tedy přišel kočičí kalendář a po dlouhém hledání bylo vybráno jméno Miki.
V pondělí mě vzali do velké bílé ordinace, kde zjistili, že vážím 619 g a že jsem zdráv. Dostal jsem taky nějakou hnusnou pastu a kapky do uší.
Své jsem měl jisté a Fouskovi, kterému vše trochu déle trvá, docvaklo příliš pozdě, jak se jeho život jako mávnutím proutku změní, když začal protestovat proti mé přítomnosti. Panička je neoblomná.
Jak se naše soužití vyvíjelo z jeho pohledu, si můžete přečíst ve Fouskově deníčku:-) A já zase něco brzy drápnu:-), jak to bylo dál:-)
Foto: můj svůdnický pohled
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?