Xindlíkovská kronika - díl I (něco jako Dallas)

Ahoj kocouři,
tak vám jsem prý v sobě objevil nějaký asi střevo (říkala panička), když sem furt píšu. Ale to je fuk, já jsem se totiž rozhodnul, že se stanu Xindlím kronikářem, páč jsem tu služebně nejstarší kocouř.
Jak jsem se tedy do týhle smečky dostal...
Nějakej asi moc fajn čověk moji mamku, ségru a mě vykopnul ve Slaným na autobusáku. Nevim, jestli měl chytrou myšlenku, že jako budem cestovat za světlými zítřky, ale mamka měla co dělat, aby nás uhlídala a nevlítli jsme někam pod kola.
No, naštěstí měl někdo tolik rozumu, aby nás popadl a odvezl do útulku ve Vrbičanech. Tady jsem si celkem spokojeně žil, začal jsem kamarádit s pošukem Katy ... až jednou se tady objevila panička s kamarádkou, že si jedou pro koťata.
Už měly vybráno a já jsem ve zúženém výběru nebyl (to nepochopíte), jenže jsem věděl, že tohle je MOJE panička a pojedu domů, ať se jí to líbí, nebo ne.
Naložila Katy a že jedou, no tak jsem vylezl z pelechu a čučím, jestli se jako nepomátla, a Kristýna říká, že Alex se musí ještě rozloučit.
To jako určitě, nastoupil jsem do přepravky a můžem...
Teď zase čučeli všichni kolem a panička říká, on si mě vybral, nemůžu ho tady nechat (jako kdybych to nevěděl, néé).
Přijedem domů a tady ty dva štěkanátci, co už znáte, a jenom dva kocouřové - Toníček a Žofka.
Toníčka si moc nepamatuju, byl už tady prý 11 let a byl moc nemocný a brzy odešel za duhový most.
Sme se tu zabydleli a ona začala dělat ty děsný věci s našima jménama. To vám povim, to je kapitola sama pro sebe.
Rozumíte tomu někdo? Veme si kocouře s fakt pěkným pomenováním, ale to by nebyla ona (už jsem si zvyknul, ale každej novej Xindlík je dycky úplně u vytržení z ní). U mě začala se Sašou (no je vůbec normální???), to za chvíli naštěstí zavrhla, pokračovala krokem zpět - Alexík, to je moc dlouhý, tak Xixík a to mi zůstalo.
Ale něco vám povím, jenom mezi náma... říká mi Kikinku.
Následovala Katy... Kateřina, Kačka, nakonec Kačislava a říká jí Kačeteřino - ta holka je z toho zblblá, pak se diví, že je nervozní, ještě s její podobou na Adolfa s napůl oholeným knírem, co byste po chudákovi chtěli.
Když umřel Toníček, tak že pojede do Vrbičan ještě pro jedno kotě, aby tady byl jako ten původně plánovaný počet.
Tak jsme ho pěkně vybrali a jela... pusťte jí někam samotnou... dotáhla někoho úúúplně jinýho a úúúplně praštěnýho.
Měl to bejt moureček jako Toník, z přepravky vylezl bílomour (to jsem tady měl být JEN JÁ), prý strašně v útulku plakal (no řval tam jako blázen, vám nevím, proč, protože ve Vrbičanech je to skoro jako doma).
A navíc byl taky ze Slaného, skoro přesně z toho místa, co byly kočičky z Kauzy Slánských týraných, co byly taky ve Vrbičanech, tak jí utáhnul na vařený nudli.
Pak to vypuklo, jmenoval se Cipísek. Vůbec nevím, co proti tomu jménu má, ale vypadala na srdeční zástavu. No, dva dny to dítě nemělo jméno, protože nebyl čas se tím zabývat, zjistilo se, že je magor a nic nežere. Telefonovala na všechny strany, všichni chytře radili, už to vypadalo na kapačky, až mu babi uvařila kuře a to jako, že jo.
Lítali všichni k řezníku jako zběsilý a von vám sežral snad celej Xaverov.
Takže hajzlík žere a teď jméno, no děssss, co vám budu povídat, začalo to nadějně Píďou a skončilo... Profesorem Pidivojem a říká mu Pidižvětíčku.
Tak sme si tu v klidu žili, až jednou zas... ale to až příště.

Váš Xix (jo, ale jestli někdo čeká na Bobyho, tak to se tedy nedočká, to byl jenom reklamní tah :)))

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama