Zaregistrovat se 
Přitlapkovat se
Přitlapkovat se
Na začátku října začaly být večery i v Ankaře chladnější, v obchodních domech se objevily první podzimní kolekce, ale mně bylo čím dál tím víc horko. Finále bylo na spadnutí. Mohlo začít balení a loučení. Měla jsem v sobě spousty smíšených pocitů. Za pár týdnů v Ankaře jsem potkala více přátel a fajn lidí než za celý rok v Praze. Práce v nemocnici byla úžasná a já si konečně připadala užitečná a v zaměstnání šťastná. Jenže stačil jen jeden pohled na Kurín a já věděla, že je konečně čas jet domů.
Měsíce připravovaný přesun Kurín z Ankary do Prahy mohl naplno začít. Konečně jsme měly stanovené datum návštěvy na úřadech. Náš odlet byl v pondělí, úřady jsme tedy musely zvládnout už v pátek. Čekalo mě rozluštění záhady, které dokumenty, české nebo turecké, bude mít Kurín s sebou. To, že všechny ty orazítkované papíry měly platnost pouze dva dny, tedy do neděle, už byl jen takový bonus ke všemu mému zmatení a zoufalství. Ještě den před návštěvou úřadů jsem se snažila obměkčit srdce pana Tarkana a přesvědčit ho, aby vyplnil dokumenty z Čech. Bez úspěchu... ptala jsem se, co nás vlastně druhý den čeká, ale kromě toho, že Kurín musí jet taky, jsem se nic moc nedozvěděla. Kontroly prý bývají různě přísné, záleží na daném úředníkovi. Jeden z doktorů pojede se mnou a vše za mě vyřídí, nemusím se bát. Nezbývalo tedy, než se vložit do rukou tureckých úřadů a zatím bezejmenného tureckého veterináře a doufat...
Čtvrteční večer jsem byla domluvená s recepční Gülcan na večeři a procházce po večerní Ankaře. Z domova jsem měla propustku až do 23 hodin. Čekání na „ortel“ byrokracie mi tedy utíkalo rychle, a když jsem jela k mé turecké rodince nočním metrem, cítila jsem se skoro jako doma a přišlo mi neskutečné, že za tři dny budu sedět v letadle směr opravdový domov.
Ráno bylo skoro hned a já tak pospíchala, že jsem byla v nemocnici jako jedna z prvních. Hned jsem zahájila krmení kočičáků v dolním patře. Kurín jsem dala jen minimálně, aby nenastalo v autě blinkání, a psychicky jsem se připravovala na to, co nás dnes čeká. Když se v horním patře sešli doktoři, noční i denní služba, začali se dohadovat, kdo se mnou pojede. Jeden pak na mě houkl ze schodů: „Máš sebou peníze?“ Peníze? Určitě jsem se na něj podívala podrážděně. Že by mi třeba někdo řekl, že si sebou mám připravit nějakou částku? Netušila jsem, kde a kolik budu ještě platit. Jestli vše až na letišti při odjezdu ze země, nebo jak. Vlastně jsem i čekala, že mám mít sebou peníze, jenže kolikrát jsem se všech ptala, co je potřeba, a o penězích nepadlo ani slovo.
„A kolik? Kolik mám mít?“ zeptala jsem se. „Tak mi ti půjčíme,“ zaznělo ze shora. „Asi tak 200 lir.“ 200lir je přibližně 2 tisíce korun. Nebylo to moc, samozřejmě, jen běžně to po kapsách nenosím, určitě ne v Turecku, kde tričko stojí 10 lir a nejmódnější kabátek 30 lir...
Předešlý den jsem si vybrala přesně 200 lir, říkala jsem si, že tuhle částku ještě stačím za poslední víkend v Ankaře utratit. Nakoupím dárky, třeba něco utratím s Gülcan při večeři a zkoumání noční Ankary. Tím, že jsem se domů vrátila pozdě, jsem si na ty peníze ani nevzpomněla. Měla jsem u sebe přesně 200 lir a měla jsem taky ještě větší strach z toho, co všechno nemám, protože jsem o tom ani netušila.
Kurín vcelku dobrovolně vlezla do přepravky a já celkem dobrovolně nastoupila do auta s logem nemocnice. Na úřady jsem jela s mladým doktorem Ermanem. Byla jsem ráda, že jedu s ním, byl mi sympatický, byl na mě vždy milý a hlavně, Kurín ho měla ráda. Nechávala se od něj drbat a nebála se ho jako ostatních. Jízda byla akční a docela mě i rozptyloval styl Ermanovy jízdy i pohled na nová zákoutí Ankary.
Kurín se statečně držela, neblinkala ani nemňoukala, jen zhluboka dýchala s otevřenou tlamičkou. Cesta trvala cca 45 minut, byla to vcelku dlouhá jízda, pak jsme konečně zabočili k nevýrazným nízkým budovám. To byl náš cíl. Vystoupili jsme a zamířili ke vchodu, kde stál vysoký holohlavý muž, který si dával svojí dopolední cigaretku. Erman se s ním docela přívětivě pozdravil, určitě se neviděli poprvé. Pán si vzal do ruky Kuríniny výsledky testů, dál kouřil a foukal dým na vyplněné řádky v papírech. Pokyvoval, koukl na přenosku, koukl na mě. I když jsem měla tu výhodu, že umím turecky, zjistila jsem, že podobné jednání bych bez Ermana nezvládla.
Nakonec nás pán poslal dovnitř, do nějakých dveří, které měl problém najít i Erman. V tmavé, ale velké kanceláři byly tři stoly, dva volné, u jednoho z nich seděla paní s brýlemi. Zanedlouho po nás přišel ten pán z venku i se svým kouřovým odérem. Posadil se za jeden ze stolů a začalo „jednání“. Mě s Kurín posadili na velice neprakticky umístěnou židli. Obě jsme ani nedutaly. Myslím, že přítomní, co mě neznali, si byli jisti, že turecky neumím ani Ň. Byla jsem zaseklá, snažila jsem se všemu rozumět a pochopit, co bude následovat, ale stejně jako Kurín ani nemňoukla, já jsem ani nehlesla.
Pán ťukal zuřivě něco do počítače a paní se začala rozplývat nad, dojemným příběhem opuštěné kočky a dobrovolné pracovní síly z Prahy. Prý tak hodnou kočičku ještě neviděla. Přišlo mi to vtipné. Kurín nebyla zrovna ukázka kočičí roztomilosti a nevinnosti, navíc v přepravce byla ještě větší tma než v samotné kanceláři, Kurín byla potichoučku... vlastně jsem ani nechápala, jak může vědět, co v té přenosce je. Po úporném cvakání do počítače následoval tisk cca 20 stránek. Pan úředník udělal „kontrol“ a velkým máchnutím orazítkoval každou stránku. Jedno razítko dolů, jedno nahoru, jeho pár podpisů, mých pár podpisů a nakonec efektní pečeť na přední stránku.
Ve chvilce, kdy si spokojeně vydechl, jsem se chopila své šance: „Tyhle papíry chtěla vyplnit veterinární správa z České republiky.“ Přes Ermana doputovala složka až k panu úředníkovi. Následovalo dlouhé listování, krčení obočí, pár „hmmm“ až nakonec: „Vždyť je to to samé!?“ A ano, bylo. Moje zoufalé snažení o vyplnění českých dokumentů bylo naprosto zbytečné, kdyby se na ty papíry jen někdo podíval, pochopil by, že to jsou ty samé tabulky a políčka, jen jinak formátované a v jiném jazyce. Žádné české nebo turecké papíry neexistovaly, tato šokující skutečnost mě neskutečně pobavila. Datum dokumentů se stanovila na sobotu, aby byly v pondělí platné, já zaplatila svých necelých 200 lir a vše bylo skoro hotovo. Zbývalo se jen zastavit na jiném úřadě pro další razítka, tam už vystoupil jen Erman, vzal papíry a za chvíli byl zpět. Mohli jsme konečně jet směr nemocnice. Naše mise po úřadech byla na 100 % úspěšná. Ačkoliv mě a Kurín to nejtěžší stále čekalo, spadl mi ze srdce obrovský kámen. Začala jsem věřit, že to opravdu dobře dopadne.
Nově se mi zdálo, ale asi opravdu jen zdálo, že nervozita ustoupila. Jen jsem nevěděla co udělat se steskem, protože už jen při představě, že opustím Ankaru a hlavně nemocnici, se mi stýskalo. Poslední dny jsem si chtěla všeho užít, procházek z práce do práce, rychlého nakupování, i uklízení v náročné zahradní části a hlavně mazlení. To bylo asi to nejhorší... Kurín mohla jet se mnou, co ale všechna ta koťata, která jen čekají na nové majitele... najdou je? Trhalo mi srdce se od nich odloučit a nepomáhala ani myšlenka, že před tím, než jsem přijela, tu taky byla, a tak, když odjedu, vlastně se nic nezmění. Budou dál čekat na svůj nový domov. Stejně jako Kurín se po roce dočkala, i oni budou mít nakonec to štěstí.
I tak se mnou emoce házely a poslední víkend jsem si při mazlení s koťaty párkrát zaslzela. Z této lítostivé nálady mě ale vytrhlo kontrolování všech náležitostí v Kuríniných papírech. Svým puntičkářstvím jsem si tedy buď úplně zbytečně zadělala na problém, a nebo jednomu opravdu velkému problému předešla. Při přečítání všech orazítkovaných stránek jsem narazila na nesrovnalost. U každé informace o zdravotním stavu Kurín, u očkování, u odčervení, vždy bylo všude vyplněno číslo Kurínina čipu, jako důkaz, že dané záznamy jsou opravdu o ní. Na jedné ze stránek bylo toto číslo ale naprosto jiné. Jistě by to většina lidí přehlídla, jenže když jsem si toho všimla já, těžko jsem mohla předpokládat, že úředník na pražském letišti to neuvidí.
Přišla jsem za Ermanem a jeho kolegou Mertem a nechala je papíry překontrolovat. Sice jsem jim chybu musela ukázat, ale potvrdili mi, že je to špatně. Co teď? Náš odlet je už v pondělí v 13:35 ... Věděla jsem, že to aspoň musím zkusit napravit a snad se to všechno stihne. V pondělí nás tedy kromě té dlouhé a těžké cesty ještě čeká mise po úřadech číslo 2.
A tak se můj na krátko nalezený klid změnil zase v tradiční nervozitu. Pondělí 5. 10. 2015 jistě nebude dnem, na který s Kurín jen tak zapomeneme.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?
15. října 2016 | 
1 025 480 938x / 3x
