Náš příběh – díl desátý: Kurin a já, Cesta domů – část první; náš den D, úřady za pět minut dvanáct a horor na letišti

Už večer před naším odjezdem z Ankary se staly hned dva zázraky. První, že se mi podařilo všechny věci přivezené i v Ankaře nakoupené nacpat do kufru. Ani má turecká rodinka nemohla uvěřit, že se mi to povedlo, a s napětím pozorovali, jestli přeplněný kufr opravdu zapnu. Druhý zázrak byl ale ještě o kapku neuvěřitelnější. Hned při příjezdu jsem hlavně Selmu varovala před tím, že domů nebudu brát žádné dárky. Čeká mě tahání velkého kufru, batoh na zádech, přenoska s Kurín a dokumenty v rukách. Jedenáct kilo suvenýrů při minulém odjezdu prostě stačilo. A opravdu, má žádost byla vyslyšena, domů jsem dostala jen decentní mini dárečky, které jsem dala do batohu, kde už byly jen věci pro Kurín. Pro jistotu jsem brala náhradní deku, papírovou podložku, mističku, kapsičku, uklidňující pastu, a přidala jsem i náhradní triko a svetr pro mě, pro případ jakékoliv nehody. Všechno bylo připraveno na odjezd a já doufala, že stejně jako kufr nepraskne přeplněností, ani já neprasknu pod návalem emocí.

Poslední večer byl krátký a rychlý, ale kromě balení a častějšího fotografování probíhal jako každý jiný. Aspoň jsme se o to všichni snažili. I noc byla krátká a rychlá. Vstávala jsem v 6:30, dobalila poslední věci jako noční košili a kosmetiku, zavřela a zamkla kufr a dala ho do auta. Levent s autem krátce po sedmé vyrazil do práce. Setkání s ním a mým kufrem mělo následovat až v 11:30, kdy se sejdeme v centru a vyjedeme směr letiště. Mně ale do půl dvanácté čeká boj s časem.

Po snídani obě dvě s baťůžkem na zádech, Irem směr škola, já směr stanice metra, Selma mávající z devátého patra... to jsou poslední vzpomínky na ankarskou čtvrť Eryaman. Pak následovala má poslední cesta do metrem, čítající dlouhých 17 stanic s jedním přestupem. Už ani neumím říct, co mi běželo hlavou, myslím, že jsem si chtěla jen naposledy užít tu dlouhou cestu a bavit se vtipnými scénkami z turecké MHD. Lidi pospíchali do práce, do škol, jistě je čekal náročný den, nikdo nemohl tušit, co vše čeká dnes mě.

Na konečné stanici mé linky mě dav tlačil chodbami podzemního labyrintu metra. Cestou k východu do parku Güven jsem si připravovala poslední drobné liry a menší peníze, abych s nimi obdarovala někoho z potřebných. Každý den jsem vídala jednu starou paní, která prodávala drobnosti u vchodu do metra, doufala jsem, že ji aspoň trošku potěším. Nevěřila jsem svým očím, když jsem místo staré paní na stejném místě, úplně poprvé za několik týdnů, viděla starého pána. Plán jsem ale nezměnila, přišla jsem k němu a do dlaně mu dala moje poslední turecké finance. Na oplátku mi nabízel propisku či kapesníčky, ale odmítla jsem. Usmál se a řekl „Ať ti to bůh oplatí a splní se ti vše, co si přeješ.“ Skoro mě to až dojalo a doufala jsem, že požehnání tohoto starého pána mi dnes pomůže.

Poslední jízda autobusem 527, ve kterém jsem platila tzv. studentskou taxu a občas nekontrolovatelně vlála za jednu z tyčí k držení. Má zastávka u marketu a rychle přeběhnout silnici a šup do nemocnice. I v tento den jsem dorazila do práce jako jedna z prvních, mrzelo mě, že nemůžu natáhnout pracovní mundur a začít od spodního patra jako vždy. Takto zamyšlenou mě potkal doktor Caglar, který měl v ruce Kuríniny dokumenty: „Ahoj, dnes s tebou pojedu ještě na ty úřady, ale já v těch papírech žádnou chybu nevidím.“

Ani by mi nevadilo, kdyby ta chyba samovolně zmizela. Obratně jsem nalistovala dotyčnou stránku a Caglarovi ukázala chybné číslo čipu.

„Ahhhaaa,“ uznal, že tam je.

„Za chvilku vyjedeme.“

Sešla jsem ještě dolů, dala Kurín alespoň trošku najíst, protože pak celý den už nebude moct. Začala jsem i s krmením ostatních, ale sotva jsem stihla uspokojit hlad Umuta a pár dalších oblíbenců, Caglar na mě zavolal a následovala rychlá jízda přes ankarské centrum. Pokud jsem žasla nad řidičským uměním doktora Ermana, tak Caglar jako řidič byl ještě o kousek „divočejší“. Byla jsem ráda, že tentokrát se mnou Kurín jet nemusí.

Po 45 minutách jsme opět dorazili k bílým nízkým budovám. Svižným krokem jsme vešli do tmavé chodby a vstoupili tentokrát do jiné kanceláře. Vcelku rychle se nás ujal pan úředník, který si nechal vše vysvětlit. Když si zkontroloval, že opravdu na jedné ze stránek je naprosto odlišné číslo čipu, chytl se za hlavu a kroutil s ní. Okamžitě rozešil stránky, opatrně rozlepil ochranné známky, vyndal dotyčnou stránku, nalistoval ji v počítači, přepsal, vytiskl, sešil, přilepil známky zpět a upřímně se omluvil za zbytečné komplikace. I on nám popřál mnoho štěstí a šťastnou cestu. Byla jsem překvapená, jak to šlo rychle a mile, naplnilo mě to klidem a úlevou. Cesta zpět do nemocnice byla o mnoho veselejší, jako bych zapomněla, jak málo „ankarského“ času už zbývá.

Dorazili jsme jen pár minut před 11. hodinou, vytáhla jsem foťák, nařídila samospoušť a rychle se fotila s každým, koho jsem ještě stačila odchytit, a najednou byl čas dát Kurín prášky na uklidnění. Při cestování letadlem nesmí být zvíře úplně uspané, dostaneme tedy jen prášky na oblbnutí, které začnou působit do 40 minut a vydrží cca 3-4 hodiny. Při přestupu v Istanbulu budu muset dát další dávku a Kurín by měla vydržet v klidu až domů.

Je 11:20 a já slzím při nastupování do auta před nemocnicí, za volantem ošetřovatel pejsků Haci. S Kurín na klíně se ještě otáčím a okýnkem vidím tento obraz: všichni mávají, recepční Adile za námi vylívá nádobu s vodou podle přísloví: „Jako voda odejdi, jako voda se vrať.“

Mám zpoždění na sraz s Leventem. Je 11:35 a my teprve vjíždíme na náměstí Kizilay, někde v batohu mi zuřivě zvoní telefon. Nedošáhnu na něj. Dovysvětluju Hacimu, kde se máme sejít, a pevně doufám, že jsem to správně pochopila a že to správně říkám. Zastavíme na jedné ze zastávek autobusů a v tom už vidím Leventovo auto. Rychlá pusa Hacimu, sbírám věci a utíkám z jednoho auta do druhého. Levent je celý nervózní, snad ještě nervóznější než já. Zlobí se, že jsem mu nezvedala telefon, ale za chvilku ho to přejde a mezi řízením začne dělat cukrbliky na Kurín. Kurín je nadšená, že slyší mužský hlas. Je hodná, ale auto jí nedělá moc dobře. Během jízdy se znovu celkově uklidním, Kurín začnou účinkovat prášky a Levent nám ukazuje bohatou výstavbu obřích mešit, které jsou štědře sponzorovány od současné vlády.

Je 12:15 a my konečně přijíždíme k letišti. Jsme nejdřív zmatení, jestli odlítám z mezinárodní nebo z vnitrostátní haly. Nakonec se shodneme, že první let je do Istanbulu, tedy mám být na vnitrostátních linkách. Levent zaparkuje vcelku ledabyle před jedním ze vchodů a chce se rozloučit, pak si to ale rozmyslí a rozhodne se doprovodit mě dovnitř, kde je okamžitě rentgenová kontrola. Pomůže mi tam dát kufr a batoh. Do plastové krabičky dám dokumenty a pas, přepravku s Kurín svírám v pravé ruce a jdu k rentgenovému rámu. Projdu, ale za ním mě zastaví. Nejdřív chtějí rentgenovat celou Kurín, pak jen přepravku bez Kurín, začínám vše odmítat, slovně i vrtěním hlavou. Levent přispěchává na pomoc a jeho vojenská uniforma se čtyřmi hvězdičkami udělá své. Vezmou si ruční rentgen a obkrouží s ním přepravku. První zkouška ohněm zažehnána, rentgen je za námi. Dlouhou halou spěcháme na check-in k Turkish Airlines. Nikde je nevidíme, nedokážu přemýšlet a Levent, který pospíchá, si raději zavolá na pomoc dva mladíky ze security. Oba dva při pohledu na jeho vojenský oblek zasalutují a div se neklaní k zemi. Svižně nás dovedou až na samotný konec obří prostorné „chodby“ k Turkish Airlines. Opět se usmívám. Paní za přepážkou podávám pas a ukazuju Kurínin průkaz. Není moc sympatická a po vybavení letenek a zvážení zavazadla řekne bezvýrazně: „Na to zvíře nemáte rezervaci v letadle.“

Popadá mě děs běs a hlavně hněv: „Mám to rezervované při koupi letenky čtvrt roku dopředu!“ říkám podrážděně.

„Musím to obvolat, žádnou rezervaci tu nemám,“ řekne naprosto bez zájmu.

Chvíli telefonuje a já mezitím zuřím a vysvětluju Leventovi, že v tom mají pěkný bordel.

„Na palubě zatím není evidováno žádné zvíře, tedy tohle tam být může,“ pronese suše, dá nám potvrzující papír o zvířeti na palubě a posílá nás zaplatit Kuríninu letenku neboli poplatek za přenosku do kanceláře Turkish Airlines.

Kancelář je v půlce obrovské haly, a tak putujeme já, Kurín, Levent a dva securiťáci zase zpět k místu, kde jsme setkali. U okýnka je šílená fronta a mě polévá horko. Levent se se svou přirozenou autoritou cpe dopředu. Po pár minutách jsme na řadě. Paní za touto přepážkou vypadá přívětivěji. Vypočítává cenu, která je závislá na délce letu a váze přenosky, a pak pronese něco, co nejsem schopná vstřebat: „Takže vy letíte přes Istanbul do Prahy, a kočka letí jen do Istanbulu.“

Chce se mi ječet. Zhluboka se nadechnu a snažím se odpovědět klidně: „Ne, obě, já i kočka, letíme přes Istanbul až do Prahy.“

Ani Levent nevydrží a znovu jí to zopakuje. Paní mu začne vysvětlovat, že má jen jedno potvrzení o zvířeti na palubě, na let z Ankary do Istanbulu. Posílá nás zpátky na check-in, kde máme dostat další papír. Společnými silami paní za přepážkou check-in vysvětlujemme, že nám místo dvou potvrzení dala jen jedno. Bez omluvy nám podává další papír a my se vracíme do kanceláře Turkish Airlines. Už z dálky vidím obrovskou frontu. Dochází mi síly a Leventovi trpělivost. Rozhodne se, že všechny předběhnem. Konečně můžu zaplatit, dostanu jeden krásný papír, letenku pro Kurín. Znovu putujeme na check-in tentokrát pro mou letenku. Je čas jít na další rentgen a projít tak do zóny, kde už se posadím do gatu k našemu letadlu.

Levent se se mnou loučí a říká mi, že to zvládneme. Usmívá se, ale má v sobě i výraz zvláštní disciplíny. Tečou mi slzy a zmůžu se jen na "děkuju", a že to bude za chvilku dobrý. Vím, že bez něj bych to nezvládla, nebo zvládla, ale byla jsem zatraceně ráda, že byl tady se mnou.

Rozloučí se i securiťáci, Levent odchází a zmenšuje se v dálce. Otřepu se a sebevědomě jdu na rentgenovou kontrolu. Lidi pospíchají a jsou neurvalí, já sundávám a vyndávám vše, co mám. Jedna bednička doklady, letenka, pas, notebook z batohu, druhá bednička batoh, v ruce opět pevně svírám přepravku s Kurín. Projdeme spolu přes rentgenovou bránu, už si jdu pro věci, vracím notebook do batohu, snažím se šikovně chytnout všechny doklady a letenky. V tom přiběhne nepříjemná ženská s tím, že musím dát do rentgenu i přepravku. Vyčtu jí, že těžko můžu nechat rentgenovat zvíře, které je uvnitř, je to přece zdravotně závadné. Navrhuji, ať ji zkontroluje stejně jako u první rentgenové kontroly. Odmítá a bere si mě na stranu: „Vyndej ji,“ řekne přísně.

„Ne.“ Odmítám já a pokračuji s argumenty. „Je to zvíře, může utéct. Jsme v obrovské hale, může mi utéct kamkoli, musí zůstat v přepravce.“ S nadějí koukám, jestli se k nám neblíží někdo další, někdo, kdo by měl víc rozumu a nechal nás být.

„Vyndej ji, nebo nikam nepoletíš!“ zvýšila hlas a čelo se jí prokrabatilo nehezkými vráskami.

Nervy mi pracují na plné obrátky. Nikdo mi na pomoc nejde a já nemám sílu se hádat, jsem těsně před rozsypáním, ale nakonec se ještě zmůžu na: „Podívejte, opravdu to nejde, je v cizím prostředí a je agresivní, může utéct.“

Ženská začala ječet, příkaz za příkazem, jediné, co bylo k rozumění, ať ji vyndám. Stále si nás nikdo nevšímal, jako by tam bylo tohle chování na denním pořádku.

Sehnu se k přepravce, otevírám dvířka a začnu Kurín tahat ven. Lekne se, kousne mě a ještě se ožene. Ukazuju ženský krvavý šrám.

„Prostě ji nějak vyndej. Já musím dát do rentgenu celou tu přepravku. Jestli to neuděláš, tak nikam nejedeš!“

Popadlo mě zoufalství, obrovský strach, vztek, vše dohromady. Celá jsem se rozklepala a začala potichu šeptat: „To zvládneš, neboj se, to zvládneš, neboj se.“

Rozebírám přepravku, tak aby se dala sundat celá „střecha“. Jednou rukou odendávám prakticky půlku přepravky a druhou strkám dovnitř, abych Kurín chytla. V momentě, kdy je střecha pryč, Kurín popadnu a přitisknu si jí k sobě na hruď.

Nevím, která z nás se klepe víc. Ještě nikdy jsem ji takhle dlouho nechovala, nebo spíš nemačkala. Vibrovaly mi i nohy, neudělala jsem ani krok a jen si opakovala: „To vydržíme, to vydržíme.“

Ženská s přepravkou zmizela k rentgenům. Vyházela z ní papírovou podložku a deku, a čekala, až si konečně bude moct zrentgenovat plastovou tenkou skořápku.

„Vydržíme to, neboj, vydržíme,“ opakovala jsem třesoucím se hlasem. Ty minuty byly jako celé hodiny. Konečně se vrací. Beze slova, bez pohledu na nás, pohodila přepravku směrem k nám. Každá část, dno a střecha, asi tak dva metry od sebe a deka taky jinde. Bála jsem se stisk povolit, aby se mi Kurín nevyškubla, ale musela jsem. Jedním chvatem jsem popadla deku, hodila ji zpátky na dno přepravky a Kurín tam rychle přimáčkla taky. Pak jsme se posunuly ke střeše, tu jsem rychle přiklopila a svým tělem zacpala otvor dvířek. „Teď už mi neuteče.“ Oddechla jsem si a začala teprve střechu upevňovat a nakonec jsem upravila i dvířka. Popadla jsem batoh a Kurín a šla rázným krokem pryč, pak jsem se otočila a vrátila se, dívala jsem se na tu ženskou a popadla mě hrozná nenávist. Jak může být někdo tak zlý? Jedna věc jsou předpisy, ale mohla mi aspoň trochu pomoct a ne mi to ještě zhoršit. Bublal ve mně strašný hněv, chtěla jsem se jít prát, chtěla jsem na ní křičet a jít si někam stěžovat... jenomže pak mi došlo... ona je tady zaměstnaná a já jsem holka, která si veze kočku z Ankary do Prahy, protože se do ní zamilovala. To by nedopadlo dobře. Čert vem moji hrdost, můj hněv a vztek. Nesmím Kurín ohrozit, nemůžu si nikde stěžovat, ne teď, teď to není důležité, teď je důležité jen Kurín dostat domů.

Dotyčné jsem jen věnovala vražedný pohled a upřímné přání, ať se jí to vrátí. Šla jsem si sednout do salonu, kde již blikalo více než hodinové zpoždění.

„Kurín, ještě pořád jsme v Ankaře a já už jsem k smrti unavená,“ říkala jsem a koukala do přepravky, kde si Kurín dávala zrovna šlofíčka. Byla klidná a vypadala docela spokojeně. Asi jsem si měla vzít taky prášky. Měla jsem pocit, že jsem přecenila svoje síly, mám takový strach.

Je 13:30 a my budeme doma nejdříve v osm, pokud už nenastanou žádné komplikace. Ještě jsme neujely nic z naší více než 2000 km dlouhé cesty a mně už docházejí síly, a nervy už nemám žádné.

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama