Hodina čekání na naše letadlo do Istanbulu přišla vhod. Kurín celou dobu dřímala a já se pohodlně usadila v odletové hale. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že už nás nic ošklivého nečeká. Tranzit v Istanbulu by přece neměl být až tak zlý... Sem tam jsem zkontrolovala moje krvavé šrámy na rukou – má image bláznivky, která veze kočku až z Turecka, je teď naprosto dokonalá. Všem muselo být jasné, že zranění mám právě od mého kočičího miláčka.
Když se v hale rozezněl hlas, který svolával všechny cestující z našeho letu k nástupu do letadla, sebevědomě jsem popadla všechna svá „zavazadla“ a sunula se frontou ke kontrole letenek. Pracně jsem vyndala i Kuríninu letenku, ale byla zcela ignorována. Taky dobře, říkala jsem si. Následovala uzounká ulička v letadle. Zezadu batoh, zepředu papíry a Kurín v přenosce. Snažila jsem se, abych do nikoho nevrazila. Naše zaslíbené sedadlo, aspoň na chvilku zase oáza klidu, mi ale naprosto vyrazilo dech. Posadili nás k nouzovému východu... ještě, než jsem dosedla, schytala jsem pohrdavý pohled od letušky a hned na to od stevarda. Znovu mě popadl hněv. Vyplavila se pořádná dávka adrenalinu, která probudila můj bojovný postoj.
„Já za to snad můžu, že mi na check-inu dali tohle sedadlo?! Vím, že tady nesmím mít nic na zemi, ale kam si mám asi sama od sebe jít sednout?“ vylítlo ze mě bez rozmyšlení.
Stevard stojící o pár řad dál se nahnul a řekl: „Budeme vás muset přesadit.“
„Tak to asi nevím,“ pomyslela jsem si. Znovu nalezený klid byl ten tam. Po té, co se všichni usadili, na mě stevard zamával a křikl číslo našeho nového sedadla. A tak jsem já, batoh, Kurín a dokumenty v deskách, putovali na nové místo v desáté řadě u okna. Nikoho z přihlížejících letušek či stevardů nenapadlo mi pomoct. Má vráska mezi obočím se v ten moment prorýsovala o několik milimetrů hlouběji.
Konečně jsme seděli, dostali jsme ještě chytré pokyny, jak má být přenoska správně zapresovaná pod sedadlem, a Ankara už začala být pod námi menší a menší... Kurín se začala v přenosce kroutit a já se začala těšit na jednu ze „zlých“ letušek s občerstvením.
„Co si dáte k pití?“ zazněl vytoužený dotaz.
„Prosím pivo!“ pronesla jsem radostně.
„Bohužel na vnitrostátních letech alkoholické nápoje nepodáváme.“ řekla jako automat a mně se v tu chvíli zbořil svět. Pivo se stalo mou záchranou už během náročných dní v nemocnici. Jsem spíš na víno, ale v rozpálené Ankaře plné zážitků bylo pivo Efes tím správným osvěžením. Vždy mi spravilo náladu, lehce zvedlo můj nízký tlak a celkově uklidnilo. Dala jsem si pomerančový džus a sendvič jsem odmítla.
Po 30 minutách letu následovalo lehké klesání. Kurín už se v přenosce nekroutila, ale začala sebou házet ze strany na stranu. Začínající přistávání ji naprosto probralo z útlumu. Kurín přestávaly působit prášky.
Přenoska vypadá, že se každou chvilku rozpadne. Náš soused se začíná vyptávat, co to vlastně převážím... Kurín prondavá packy plastovou mřížkou ve dveřích přenosky. Zuří. Drápama se snaží rozebrat plastové vězení. Zvedám přenosku k sobě, abych na ní viděla a řekla jí pár uklidňujících slov. Zásah do trička, z kterého mi vytahuje niť.
„Kurín, no tak, musíš počkat, musíš vydržet...“ ale všechny domluvy marné. Kurín bojuje, drápky létají, letadlo už prudce klesá. Zasouvám přenosku zpět pod nohy, zvuk trhajících se drápků o plast neustává. I já musím vydržet.
Hned, jak letadlo dosedlo na zem, vyměnily jsme si s Kurín místa. Já si přidřepla do mezery mezi sedadly a Kurín v přenosce jsem položila na mou sedačku. Rozlamuju uspávací prášek, vyndavám kapsičku s jídlem. Kousek prášku vměstnávám do malé hrudky masa v domnění, že když Kurín tak dlouho nejedla, malou svačinku si ráda dá. Odmítá. I další pokusy jsou marné. Cpe se ven pootevřenými dvířky. Letadlo se stále pohybuje, jede ke svému stanovišti. Všechny pokusy selhaly... Nezbývá než, popadnout Kurín za krk, zaklonit jí hlavu, pootevřít pusu a prášek vpravit až do krku. Kurín těžce polkne, dvířka se zavřou, letadlo se zastaví.
Máme trošku smůlu, i jako tranzit musíme projít pasovou kontrolou společně s cestujícími, kteří letí přímo z Istanbulu. Kurín se zklidnila a v dlouhé frontě, která jen pomalinku postupuje, usíná.
Po zvládnutém dramatu je mi zas o trošku líp. Pasová kontrola je bez problému a následuje opět naše oblíbená rentgenová kontrola. Kolotoč se opakuje. Vyndávám notebook, batoh pokládám na pás, do plastové zásuvky odkládám desky s dokumenty, v pravé ruce křečovitě svírám přenosku s Kurín. Procházím rámem a chci si brát své věci, jenže i tentokrát nás zastaví. Kočka musí pod rentgen. Odmítám. Nervózní třes mi pulsuje tělem. Pak vyřknu zásadní větu: „Do rentgenu nesmí a na letišti v Ankaře mi málem utekla.“ Navrhuji kontrolu ručním rentgenem. Příjemná paní od kontroly mi přenosku bere z rukou, bráním se. Prý se nemusím bát, odnese jí jen pár metrů k šéfovi kontroly. Jak řekla, tak se i stalo. Chlápek kouká, s čím ho zas otravují, krčí rameny, prokroutí hlavou. Paní se vrací, podává mi Kurín a říká, že je vše v pořádku a my můžeme jít. Další zkouška „ohněm“ za námi...
Kurín se ani nehýbne, začínám mít strach. Rychle najdu naši bránu a mířím na nejbližší WC. Pokládám přepravku vedle umyvadla, otevírám dvířka dokořán. Kurín leží, jen slabě dýchá. Rozpláču se. Tento stav trvá asi 20 minut. Já brečím a Kurín jen leží. Bojím se, že jsem ji předávkovala. Ostatní ženy kolem nás chodí na toaletu, myjí si ruce, malují si rtěnkami rty. Nikdo se nezeptá, proč brečim, proč vezu kočku, co se děje. Většina z nich jsou Češky ze stejného letadla. Po necelé půlhodince se Kurín začne převalovat, dýchá hlouběji a je opět čas jít do letadla.
Suneme se krok za krokem úzkou uličkou až k letadlu. Masa lidí, převážně Čechů a Turků, nás tlačí kupředu. Překvapivě brzy jsme dorazily k našemu sedadlu. Tentokrát sezení do uličky. Jenže... na sedadle cizí bágl a v horní přehrádce naprosto přecpáno. Postupuji tedy dál, abych měla dát kam batoh. V žádné z přehrádek nenacházím místo. Vzdaluju se od svého sedadla a řada lidí, která mermomocí jít dál do mě strká a nenechá mě vrátit se. V jedné ruce batoh a desky, v druhé přepravka. Několikrát se snažím česky - turecky - anglicky zopakovat, že se musím vrátit na své místo, ať mě pustí. Nic nezabírá.
Zazní české sprosté slovíčko jako známka zmaru a naprostého zklamání z ostatních. Jediný, kdo si toho všimne, je mladý, ač Turek, tak blonďatý stevard. Přes stádo lidských ovcí natahuje ruku a říká si o batoh. Bleskově ho položí na volné místo v první třídě a vrací se pro mě. Je to zachránce, s jeho pomocí se dostávám ke svému sedadlu. Usadí mě, a když vidí, že kvůli přenosce nemám kam dát nohy, polituje mě pohledem.
Nohy opatrně prostrčím pod sedadlo, přepravka mě tlačí do holeně. Nemůžu se moc hnout a co je horší, na Kurín nevidím. Nemůžu jí nadzvednout ani se tak hodně předklonit, abych ji zahlédla. Zase se vůbec nehýbe.
Stoupáme a já si říkám, že máme už skoro půlku cesty za sebou. Už jen tenhle delší let (přes 3 hodiny) a pak jen kontrola v Praze. Třeba už to bude všechno dobrý. Jenže Kurín zřejmě cítí změny tlaku a probouzí se ze svého kómatu.
Následuje další kolo trhání drápků a ničení přepravky. Zoufale se snažím zatlačit její packy deskami s dokumenty, protože na ní jinak nedosáhnu. Jsem v křečovitém posedu a čekám, kdy přestane, ale nepřestává. Kurín zuří a zuří. Zahlédnu další litující pohled mladého blonďatého stevarda. Je mou jedinou útěchou a přichází s velice dobrým nápadem. Přenosku přehodí dekou Turkish Airlines. Kurín sice dál bojuje, ale po chvilce to ustává. S dekou se záchvaty vzteku krátí a během cesty znovu usíná.
Letadlo už letí v rovině a vcelku bez turbulencí, Kurín je klidnější, mě berou křeče do nohou a letušky začínají rozdávat večeři. Při výběru pití mám jasno, svého zachránce poprosím o pivo. Stevard se rozesměje, pivo mi dokonce otevře a nalije. „Teď už bude líp,“ řekne a s úsměvem pokračuje dál.
Jídlo nemůžu pozřít, ale pivo se pije příjemně. „Nic jste nesnědla,“ řekne najednou vedle mě sedící snědý muž.
„Nemůžu, jsem nervózní,“ usměju se.
„Já vím, ale teď je líp ne?“ a má vlastně pravdu. Zase bylo o trošku líp. „Možná vám povídání pomůže, co říkáte? Rychleji to uteče. Je to vaše kočka? Kam se spolu stěhujete?“ otevřel konverzaci.
Možná to tak mělo být, že téměř na konci naší cesty narazím v té mase lidí na někoho, kdo prokáže empatii. Turecký blonďatý stevard a doktor z Iráku jedoucí na konferenci do Prahy. I když Kurín stále chvilkami řádila a při přistávání málem plastová dvířka rozlomila, už jsem na to nebyla sama. Při vyprávění, jak jsme se k sobě s Kurín vlastně dostaly, a při poslouchání o irácké přírodě a o volně žijících vlcích na okrajích vesnic, cesta uběhla rychle. Když jsem vystoupila na pražském letišti a stoupla nohama na českou zem, věděla jsem, že jsme doma. Nepochybovala jsem, že tohle už dobře dopadne. Nabyla jsem stoprocentní jistotu, že už nám nic nehrozí.
Než jsme došly k pasové kontrole, položila jsem si Kurín na lavičku a pořádně jsem si ji prohlédla. Kromě unaveno-naštvaného výrazu byla naprosto v pořádku. A taky už nebojovala. Pasovkou jsme prošly k výdeji kufrů, do téhle doby nás nikdo nezastavil, nikdo na nás nečekal u letadla ani u kontroly pasů. Kufr přijel a já volala rodičům, že už všechno mám, jen ta kontrola ještě neproběhla.
Rodiče už čekali v příletové hale, dělila nás jediná zeď, před kterou na nás čekala celní a veterinární správa. Předala jsem dokumenty mladé uniformované paní, která je šla prolistovat s kolegy ke stolečku. My s Kurín jsme obleženy zavazadly stály a čekaly, a rodičům za zdí tekly nervy. Tušily, že už nás lapili.
Celní „porota“ se po pár minutách zvedla, Kurín zběžně zkoukla v přepravce a vrátila nám dokumenty.
Jsme volné. Jsme doma.
První fotka doma
Po 45minutách v autě nás čekal náš domov, náš pokoj připravený přímo pro Kurín. Nové škrabadlo, nový pelíšek, mističky, konzervičky, deka... Kufr i batoh jsme nechali v chodbě a všichni jsme se zavřeli v pokoji. Otevřeli jsme dvířka od přepravky. Kurín vstala, vylezla a začala vrnět. Šla k mámě, k tátovi, pak ke mně... toto kolečko opakovala až do půlnoci, a pak totálně vyčerpaná usnula u mě na polštáři.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?