Před-Miouší doba

Miouk ve spolek. Tak jsem konečně dokopala tu svou dvounožku živitelku ke spolupráci na vytvoření deníčků. Musím tedy ovšem začít mými předchůdci. Tak tedy kdysi dávno tomu...

Bylo, nebylo, do rodiny mé dvounožky, když byla ještě malé dvounožčátko, se dostala černá kočka a černý kocourek. Byli tedy pravda asi dva kočičáci ještě před nimi, kteří, protože matka dvounožky nebyla s to poznat, zda jsou to kočky či kocourci, byli pojmenováni po postavě z italského filmu Dívka s pistolí, Makalúzo Vinčenzo, jenomže ti odkudsi přišli a vzápětí zase odešli, takže se nedají příliš počítat – byť si dodnes dvounožka pamatuje, jak lítala po židovských pecích a ječela na všechny strany: „Makalúzo Vinčenzo, kde jsíííí?“

Takže následně - černá kočka se jmenovala Mína a kocourka moje tehdy ještě dvounožčátko pojmenovalo Kník. Pobyli v domácnosti relativně delší dobu, nicméně bohužel mladší bratr mé dvounožky byl jako dítě hyperaktivně rozjívený, takže je jednoho dne v rámci hry zavřel do peřiňáku, a pak je tam zapomněl. Sice se jim nic moc nestalo, protože tam měli škvíru na dýchání, nicméně nestihli to na bedýnku, a tak následně museli z domu s odůvodněním, že když se dvounožčátka neumí postarat, tak kočky doma být nemohou. Naštěstí jim moje dvounožče u paní, co bydlela o dva bloky vedle, zajistila nový domov u její maminky někde na Moravě, kde se prý měli velice dobře.

Čas plynul, až pak v čemsi, čemu se říká restituce, vrátili rodině mé dvounožky barák, ve kterém sice bydleli, nicméně byli tam nastěhovaní i jiní nájemníci, a když se tito odstěhovali, a protože moje dvounožka a její bratr už byli dospělí, tak je velcí dvounožci umístili do jednoho z těch bytů, kde pak měli každý svůj pokoj a společnou kuchyni, předsíň, koupelnu a člověčí bedýnku. Tohoto má dvounožka využila k tomu, že začala nenápadně připravovat svou matku na to, že by si opět mohla pořídit novou kočičku, protože už je dost velká, aby dohlédla na její nezavíratelnost do peřiňáku.

Tuto skutečnost opět částečně překazil její mladší bratr, protože vskutku „diplomaticky“ jednoho dne přivedl psa, o kterém prohlásil, že se jmenuje Matylda a bude s nimi bydlet. Dvounožec od matky mé dvounožky opět dostal cholerický záchvat, a bylo po ftákách – tedy po pořízení kočičky s tím, že když je tam teď ten pes, tak kočka už do baráku nee.

Nicméně, co se nestalo – moje dvounožka šla asi dva měsíce na to spořádaně třídit odpad, a protože uzávěry od lahví se do kontejneru na lahve házet nemají, šla je umístit do popelnice, kde uslyšela podivný šramot. Nejdřív se sice lekla, že je tam nějaká krysa, či co, ale pak se statečně podívala a našla krabici se čtyřmi zuboženými koťátky, z nichž tři byla bohužel už po smrti, nicméně to čtvrté se ještě trošičku vrtělo. Nuž okamžitě ho čapla, od svého bratra zjistila Matyldinu veterinářku a hbitě tam kotě odvlekla.

Veterinářka pravila, že kotě je kočička, ale že jí moc nadějí nedává, protože má ale opravdu na kahánku. No nebudu vás napínat, nakonec to kotě s pomocí péče veterinářky a hotovosti od již pracovně vydělávající si dvounožky zvládlo, byť tedy trpělo příšernou klaustrofobií, takže nemohlo být přepravováno v ničem, co vypadalo jako krabice, a to nedejbože uzavřená, a ještě půl roku při tom, co zaslechlo spláchnutí člověčí bedýnky, dostávalo těžké záchvaty paniky. A odneslo to do budoucna špatnejma zoubkama, neb bylo nedokojené.

Dvounožka si, krom omezení stravy a jiných nepodstatně materiálních věcí, vzhledem k odevzdání podstatné části výplaty na kočičí rekonvalescenci, taky užila, protože kotě, které nazvala podle kočičí bohyně Bastet, pro jistotu tajila, a protože nový byt byl nahoře v poschodí, tak milou Bastet musela pašovat v čepici pod nosem celého příbuzenstva.

Naštěstí se Bastet s Matyldou daly velmi dobře dohromady a vzájemně si dost psychicky pomohly, protože Matylda si pro změnu užila útulku, ze kterého si jí postupně vzali asi troje lidi, nicméně všichni jí tam zas vrátili, tedy až na ty poslední, kterým v tom na poslední chvíli zabránil dvounožčin bratr, takže ta zas dostávala záchvaty z toho, když měla být byť jen pět vteřin sama, ale když se domnívala, že má štěňátko, byť poněkud divného vzhledu, tak se uklidnila.

Takže holky byly v cuku letu jedna tlapa a všechno vypadalo OK. Až nastala ta chvíle – dvounožka při odchodu do práce otevřela okno, na okno vyložila peřiny a po jejím odchodu se na peřiny vyložila Bastet – no a dole šel zrovna chůvák dvounožec k autu, a nějak ho nenapadlo nic lepšího, než se podívat nahoru, a koho to nespatřil.

Když se to dvounožka druhý den, těsně před odchodem na zkoušku na nový post protokolující úřednice, kterou musela absolvovat před předsedou Městského soudu a dvěma osobama z ministerstva, od manželky bratrance dozvěděla, tak dospěla k závěru, že zkouška jí může být patrně ukradená, protože se bude muset nejspíš nastěhovat do papírové krabice pod most, neboť na nájem někde jinde jí výplata - ani pokud tu zkoušku udělá, stačit nebude. Navíc ještě po cestě zvedla ohnutý hřebík pro štěstí, se kterým si během zkoušení nervózně hrála.

Dodnes si z toho celého pamatuje prý akorát to, že si z ní komise dělala srandu, že jestli si doma s kočkou hraje tím hřebíkem, tak se nediví, že má ruce, jak když neumí zacházet s cirkulárkou (Bastet se nějak nenaučila zatahovat při hře drápky, a naopak je užívala k úchopu), a potom, že jí gratulují k úspěšnému složení zkoušky.

No zkrátím to, v týdnu měla dvounožka svátek, a přišla jí SMS, že jí byl doplněn kredit, a ať kočku přinese ukázat, že chůvák není doma, tak že se na kočku její matka podívá. Do tří vteřin byla matka kočky. Chvíli se Bastet s chůvou muchlovaly a tu náhle klika cvakla, dvéře letí, chůvák vchází do dveří - a co myslíte - na firemní mecheche, kvůli kterému se nenadále přišel domů převléknout, přišel o hodinu pozdě, a při svém odchodu drbal Bastet pod bradičkou a říkal, ať zas brzo přijde.

Akorát byl trošku problém se jménem, protože matka mé dvounožky trvala v rámci tradice na Makalúze Vinčenze, takže nakonec to byla Bastet Makalúza Vinčenza, i když jí stejně chůváci nakonec říkali micoušo. A tak Bastet žila v rodině mé dvounožky šťastně, spokojeně a neuvěřitelně rozmazlovaná, bez měsíce celých 13 let, do svého odchodu za duhový most.

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama