Jak jsem adoptovala mojí DvouNožku Živitelku.

Miouk ve spolek. Když moje předchůdkyně Bastet dne 9. 7. 2016 umřela dvounožce v náručí, tak se dvounožka psychicky složila, neustále brečela a nechtěla chodit domů, protože tam prý na ni všechno padá, a je tam strašný ticho, a sama se v opuštěném společném pelíšku bojí (měli s Bastet heslo, že jak kocouří, tak člověčí nápadníky budou držet v přiměřené vzdálenosti od jejich společného pelíšku, aby měly aspoň doma klid).

Její rodina, byť chůváci už byli přestěhovaní na „starou tlapu“ do Poděbrad, a místo nich do jejich původního bytu přestěhovaný dvounožčin bratr s manželkou a dvěma psama, dospěli k názoru, že si bude muset pořídit novou kočku, protože takhle to s ní dál nepůjde. Akorát se všichni shodli, že když už má uhrazenou dovolenou v září, že by bylo lepší, aby nové kotě přišlo do rodiny, až se vrátí, aby se neděsilo toho, že mu dvounožka živitelka hned zas na chvíli zmizne.

Nicméně dvounožci míní, ale my kočky víme svý. Takže když se dvounožka rozhodla, že prohrábnutí popelnic není jistota, tudíž že se raději v práci tu a tam, občas, v rámci obědní či odpočinkové přestávky, jukne na internet na inzeráty, jestli se někde nenarodilo vhodné koťátko, které by v tom září bylo tak akorát, tak co se nestalo - protože postupem času u dvounožců dospěli k závěru, že Bastet byla pravděpodobně potomek nějaké vznešené mainské kočky, kterou nejspíš zbouchnul ve venkovní voliéře potulnej žižkovskej kocour, takže se koťat ta individua, co měla její matku na starosti, promptně, a zjevně dost nechutně, zbavila, tak moje dvounožka hledala nějaké koťátko, které by bylo kříženec mezi mainkou a něčím. Do vyhledavačů tedy zadávala mainská mývalí a hledala, zda tam nebude nabídka na nějaké případné křížence. A v jednu chvíli (v úterý 19. 7. 2016) tam zadala „mainsk“, když tu zazvonil telefon (prej pravidelně zvonívá v době polední pauzy a nejlíp, když má plnou pusu) s tím, že někdo něco pracovně chtěl, takže „shodila“ internet dolů na lištu a vyřizovala pracovní věc. Když to vyřídila, a zase internet vyšupla nahoru, tak zjistila, že asi cosi zmáčkla navíc, a z obrazovky jsem na ní koukala jááááá – s tím, že se nabízí mainsko-britská osmitýdenní kočička k okamžitému odběru.

Nuž – zaujala jsem jí tak, že mou fotku rozeslala příbuzenstvu a nastala anabáze – jéééé, ta má pohled úplně jak micouška (matka)/Bastet (bratr s chotí) – no jo, ale už jí nabízí nějakou dobu (DNŽ) – tak tam zavolej, jestli je ještě volná (matka/bratr) – no jo, ale je k OKAMŽITÉMU odběru (DNŽ) – no tak když ji nebudou hlídat naši, tak ti ji pohlídáme my (brácha s chotí) / no uvidíme (matka) – no tak volná je, ale musela bych si pro ni dojet už teď ve čtvrtek (21. 7.), a je to až někde ve Vratislavicích nad Nisou, jak se tam probůh dostanu (DNŽ) – tě tam odvezem (brácha s chotí) – no ale není to nějak strašně brzo, vždyť Basťulka umřela teprv před 10 dny (DNŽ) – nežvaň a napiš jim, že ve čtvrtek večer přijedem (brácha s chotí).

Tož ve čtvrtek byla stále ještě uřvaná dvounožka naložena do plechové přemisťovací pixly, vzali baťožek a kšíry (Bastet přepravky v rámci klaustrofobie nesnášela, tak nic jiného neměli) a vydali se pro nové koťátko. Já jsem tedy zprvu dělala, jakože nic, trošku jsem si je očmuchala, hodila na ně oko, a pak jsem jim předváděla, jak umím krásně šplhat po šplhacím stromě, zatímco můj bráška (zbyli jsme v tu dobu naší rodné mamince z pěti už jen dva) se jim dost vnucoval a snažil se šplhat dvounožčině bráchovi po nohavici, asi si myslel, že když má ten člověk dva metry, že je to jakási obdoba stromu. Ale měl smůlu, protože vzhledem k tomu, že v mém novém domově bylo společné území (jako chodba, dvorek, zahrada a tak) obsazeno již dvěma fenama (u bratra dvounožky) a jedním psem (u bratrance dvounožky), tak má nová rodinka trvala na tom, že se jich musí ujmout holka, a navíc byl můj bráška už taky zamluvenej.

Takže nakonec mě lapli, nasadili mi kšírky, které mi ovšem neskutečně slušely, byť mi byly trochu velký, lupli mě do batožku, ve kterém jsem nebyla skoro vidět, a odnášeli mě pryč. Ještě měli poznámky, že matka dvounožky živitelky a jejího bratra má zrovna v tenhle den 60. narozeniny, takže si k nim všichni dají pěknej dáreček (óóó, jaká toť nakonec pravda). No ale když se po cestě DNŽ (furt ještě příšerně ubrečená) podívala pořádně na ten papír (jenom poznamenané datum narození a že jsem odčervená, a kdy mám jít na očkování), co jí ke mně obsluha mojí kočičí maminky dala, tak zjistila, že žádných osm týdnů, ale přesně sedm, protože jako datum mého narození tam bylo napsáno 2. 6. 2016 – to DNŽ trochu zarazilo, protože se jí to zdálo strašně málo, ale naštěstí jak byla zvyklá od Bastet, kterou musela nejen dokrmovat, ale ta i zpočátku dostávala výživové kapačky, tak říkala, že to nějak zvládnem a že nás koťata dávají pryč tak rychle asi proto, že obsluha mojí maminky byla zjevně ve vysokém stupni vlastního těhotenství, a navíc to měla prý rizikový a pořád musela chodit po nějakých člověčích doktorech.

V tý pixle, co mě v ní přemisťovali, jsem sice trošku plakala po mamince a bráškovi, nicméně když jsme přišli do mého nového domova, tak jsem zjistila, že je tam spousta nových věcí, a hlavně že tam budu mít kočičí bedýnku celou sama pro sebe, tak jsem ji hned vyzkoušela, a co víc, byla jsem za to móóóc pochválená s tím, že určitě budu hodná kočička (chachacha, tak tahle teze jim fakt dlouho nevydržela).

V noci jsem ještě trošku poplakávala, ale druhý den ráno mě moje adoptovaná DNŽ vzala k takový paní s bílým pláštěm, co bydlí, nebo teda pracuje, kousek za rohem a prej se jí říká veterinářka, a ta mě prohlédla od oušek po tlapičky až k ocásku a konstatovala, že ouška a očička mám čistý, zoubky krásný a srdíčko v pořádku, a strašně moc okolo mě, ještě s jednou bíloplášťou, co jí říkali sestři, skákaly a obdivovaly mě, jaká jsem krásná. Jo a ještě mě zvážily, a když zjistily, že mám 750 gramů, tak ta paní vete-cosi říkala, že by bylo dobrý, abych byla ještě trošku dokrmovaná kotěcím mlíčkem v prášku, které mi DNŽ doma hezky v přiměřené teplotě namixuje s vodou. Jediný, co nebylo moc v pořádku, bylo to, že měla ta vete podezření, jestli nemám v bříšku něco, čemu říkala škrkavky, tak jsem ještě nafasovala takovou žlutou pastu, která sice nebyla moc dobrá, ale statečně jsem jí spapala. Doma mi pak DNŽ namixovala to mlíčko – móóóc dobroučký – a pak si se mnou celý den hrála. Večer pak řekla, že se musíme moc dobře vyspinkat, protože druhý den se pojedeme ukázat do Poděbrad dvounožcům chůvákům, a protože chůva slavila ty narozeniny, tak že tam bude ještě další příbuzenstvo, a že mi při té příležitosti přidělí moje nové jméno. Tak jsem si hezky ustlala na okenním parapetu (což DNŽ poněkud překvapilo, protože Bastet jí zásadně spala zacuchaná do vlasů), a spinkala jsem až do rána.

P. S.: Na fotce spinkám na parapetu ještě bez mého proužkatého pelíšku, který mi DNŽ pořídila od kolegyně z práce až následné úterý, neboť Bastet všemi pelíšky, krom toho velkého dvounožčího, opovrhla, takže jsem po ní žádnej nepodědila. V pondělí se DNŽ v práci zmínila, že mi bude muset nějaký dojít koupit, ale kolegyňka jí řekla, že oni své kočičce koupili pelíšek, který ona nechce, tak že ho v úterý donese, a mně se tedy móóóc líbí.

Sdílejte!  |  O sdílení

18 komentářů

Reklama
Reklama