Jak jsem ke svému jménu přišla.

Miouk ve spolek. Tak v tomto deníčku vám popíšu, jak jsem za mohutných oslav, v kolektivu nového dvounožčího příbuzenstva, ke svému jménu přišla. Když jsem se v sobotu 23. 7. vzbudila, tak jsem se hezky napapkala, nejdřív jsem dostala mističku s vlažným kotěcím mlíčkem, a pak výživnou kotěcí konzervičku, pak jsem si chvíli hrála s DNŽ, a když jsem se potom spořádaně dobrala na bedýnku, tak moje dvounožka vzala takovou divnou malou věc, dala si jí k uchu a pravila: „Dobrý, už můžem“. Ňák jsem tedy nechápala, co tím myslí, ale najednou mě popadla, nasadila mi kšírky, už nový, protože ty, co jsem podědila po Bastet, mi byly i na nejmenší utažení moc velký, nacpala mě zase do batožku a nesla mě po schodech dolů. Tam stála choť dvounožčina bratra a držela za obojek takovou vééééélikánskou černou ééé, no jak to říct, aby se choť nenaštvala a DNŽ zůstala celá – zkrátka velikáááá černá psí holka, která vyhrála takovejch pohárů, že s nima zaplnili tři skříně – no prostě dobrmanice, která se sice oficiálně jmenuje Corleona Lady di Brittasgang, ale jinak se jí říká Růžo, a můžu vám upřímně říct, že s tou teda fakt jedna pracka nebudeme (i když v tom má tlapky předchůdkyně Bastet, protože ta si z ní dělala děsnou srandu a neustále ji provokovala, což Růža dost nelibě nesla). Normálka vám po mě Růža vystartovala s tím, že mě překousne, a DNŽ, která se už obávala, že půjde čistit batožek, najednou zjistila, že nejen že se mi nic nepřihodilo, ale že se z batožku drášu se zubama vyceněnejma, drápama vytasenejma, a že zuřivým syčením tý dobrmanici sděluju, že jestli tady někdo někoho rozsápe, tak já ji. Pak se přihnal z venku dvounožčin bratr s Matyldou (která jen tak stoicky asi 2x štěkla, asi aby se neřeklo, že se neúčastní společných her), rozehnal nás od sebe, a mé psí sestřenice zavřel doma s tím, že ty s náma na narozeninový mecheche nemůžou, protože jsou moc velký, a hlavně by byl zjevně neúnosnej čurbes – pche, bych Růžu přetrhla a byl by klid. Takže psí holky zavřeli domů a mě v batožku zase naložili do tý plechový pixly, co dvounožce přemisťuje z místa na místo. Nejdřív jsem si říkala, jestli mě snad nejedou vrátit k mamince a bráškovi, ale dvounožka mi po cestě vysvětlovala, že ne, že mě vezou ukázat mým novým chůvákům, a že se mám chovat co možná slušně, protože budem potřebovat, aby mě v září 12 dnů hlídali, až ona bude u moře, a že když mě budou hlídat chůváci, tak budu mít pozornost celý den, kdežto kdyby mě hlídal její bratr, tak mě bude chodit dát papu a chvilku si pohrát, ale celý den se mnou moct být nebude, protože se musí věnovat Růže s Matyldou. Oni chůváci tedy v to září měli rezervovaný čas, protože počítali s tím, že budou hlídat Bastet, ale když umřela, tak byli taky strašně moc nešťastný a lkali, že teda neví, jestli se jim bude chtít hlídat nějakou cizí kočku (taková oprsklost neomalená – já a cizí kočka?!?). Tak jsem nad tím tak uvažovala, až jsme přijeli k domku, ve kterým bylo docela haló, protože tam byla spousta lidí, kteří když mě viděli, tak začali ťuťat a ňuňat a celou mě muckali, až je dvounožka začala upozorňovat, aby mě nechali trochu vydechnout a rozhlídnout. U chůváků jsem si (po tom přemýšlení v pixle, který hlídání bude lepší) rafinovaně výrazně šplhla, protože jsem spatřila kočičí bedýnku, kterou jsem hnedka šla prozkoumat, a s uspokojením jsem zjistila, že bude určitě taky celá moje, tak jsem si jí hezky označila, z čehož byli všichni přítomní dvounožci úplně u vytržení (pche, jejich kočky to snad hnedka od začátku neuměly, či co??). Pak, protože krom uvnitř seděli i venku, a musely být tedy neustále otevřené dveře, mi na kšírky přivázali takový dlouhý tenký provázek, abych měla pořádný rozběh, ale zároveň to na mě nebylo moc těžký, a dvounožci se střídali v tom, koho budu drezírovat na druhém konci a kdo mě bude systematicky rozmotávat a odmotávat od všeho, do čeho se zamotám, jakože jsem zjistila, že v této činnosti jsem přeborník. Dělalo mi strašně dobře, jak mě všichni obdivují, takže jsem skotačila od jednoho k druhýmu, hrála jsem si s tím provázkem, lovila jsem dvounožcům nohavice, no bavila jsem se náramně. Dvounožci pak průběžně jedli, pili a vyluzovali různé zvuky na cosi, čemu říkali kytary, pak někteří chvíli hráli na takovou věc, která se jmenuje klavír, po té jsem se zkusila projít a zjistila jsem, že na to taky umím hrát, a všichni mi zase tleskali a obdivovali mě. Po nějaké době začali dvounožci o čemsi debatovat, slyšela jsem takový slova jako mimina, špuntice, a různý další – některý teda dost pofiderní – výrazy, moje DNŽ říkala, že by se jí líbila Mia, ale že to znamená „moje“, a já prej na to, že bych byla jakože něčí, fakt nevypadám (ještě to tak), pak že se nějak podobně jmenuje nějaká kreslená japonská princezna bojovnice, ale nakonec chůvák pronesl, že existuje moc pěkná francouzská herečka, která se nazývá Miou-Miou, což je prý francouzsky mňau-mňau, a to nakonec všichni schválili (tedy u mě jen jednou Miou, aby si nás pak lidi nepletli), a že když na mě budou volat Mioušo, tak se to bude podobat tomu, když volali micoušo, takže kdyby se náhodou spletli, tak že na to stejně uslyším. Tak trošku jsem čučela a nechápala, o co jde, a najednou mě vzali, chůvák prohlásil, že mě jako ceremoniář křtí jménem Miou a udělali mi z mýho chlupatýho číra na hlavičce šošolku pomocí takový divně bublinkatý tekutiny, co měli v broušených skleničkách. Pak se zase hrálo, zpívalo, na střídačku Miou chovalo, a všichni mě i nadále obdivovali takovým způsobem, že DNŽ začala vyhrožovat, že jim při odchodu bude muset prověřit zavazadla, jestli mě nechtějí zákeřně zcizit. Když potom všichni odcházeli, tak chůváci řekli, že by tam moje dvounožka se mnou měla přespat, abych si začala zvykat, až tam budu v září hlídaná, takže její bratr s chotí jeli za psama zpátky bez nás, a my jsme pak jeli domů až v neděli odpoledne jinou, ovšem dost divnou velkou plechovou šíleností, co se jmenuje vlak. Ten se mi ovšem moc nelíbil, protože jsem po něm nemohla rejdit, panč DNŽ tvrdila, že by se to průvodčímu nelíbilo. Ale zase jsem tím, že jsme zůstaly, přišla na to, že chůváci budou jako chůváci dost schopní, protože na rozdíl od dvounožky nemají problém vstát UŽ ve ČTYŘI ráno a nachystat mi dobrůtky ke snídani, a pak si se mnou celý den hrát, a vůbec dělat všechno podle toho, jak si miouknu. Tak to je pro teď všechno a příště vám budu vyprávět, jak mě chůváci hlídali, když si DNŽ léčila průdušky mořským vzduchem.

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama