Jak jsem byla u chůváků na dovolené.

Miouk ve spolek.

Tak dneska vám mí drazí zdejší kocouři a kočičandy předestřu, jak dvounožci chůváci s dvounožkou živitelkou, vzájemně přeposílanými zprávami, zhodnotili můj lázeňský pobyt.

Jak už jsem v předešlém deníčku zmiňovala, nenadále jsem svou dvounožku živitelku adoptovala dřív, než to ona očekávala, a ona měla už na září drze nejen naplánovanou, ale i uhrazenou dovolenou. Sice o přišetřené kapesné skoro úplně přišla vzhledem k odevzdání jeho podstatné části veterinářce za účelem pokusu o vyléčení mé předchůdkyně z nějaké záhadné nemoci, která jí přepadla (najednou začala strašně hubnout, tak jí odvlekla na vete s tím, že má asi nějaké žaludeční potíže, jenže vete přišla na to, že je tak strašně dehydrovaná, že se jí podařilo z ní „vyždímat“ asi jen dvě kapky krve, a to po tom, co jí oholila všechny tlapičky, a trvalo asi hodinu a půl než se jí podařilo „vyždímat“ aspoň to, následovala laboratoř, jestli z té trošky krve nezjistí aspoň něco, sono, podkožní hydratační injekce, zase sono, další podkožní hydratační injekce, další různá vyšetření), no bohužel nepřišli na to, co to bylo, a Basťulka nakonec umřela, takže DNŽ pak další část peněz odevzdala pohřební službě za pomoc při přechodu Bastet za duhový most a urničku pro ni. Následně pak uhradila odstupné za mě pro mou biologickou maminku a další opět veterinářce za prvotní služby pro mě. Avšak nakonec jí rodina přispěla, aby měla aspoň na pita gyros a retsinu a nemusela se živit lovem ryb (beztak by nic nechytila) a pít mořskou vodu, a mohla tedy onu dovolenou absolvovat.

Ovšem abych se já jedna ukecanda konečně dostala k věci – jednoho zářijového dne jsem byla přemístěna do krásného lázeňského města, kde se DNŽ ještě snažila chůvákům předestřít, jak se mnou zacházet v tom smyslu, že není problém mě nechat samotnou doma, neb když mě první týden, co jsem byla doma a DNŽ chodila do práce, chodil kontrolovat její bratr, tak jsem si celý den buď hrála, nebo spala na okně ve svém novém proužkatém pelíšku, a zvládala jsem to s naprostým přehledem, a že mi naopak prospěje (cha) když si nebudu zvykat, že budou dvounožci skákat, jak si miouknu (2x cha). Ovšem tato její snaha byla oceněna opovržlivým úšklebkem s tím, že oni přece vědí, co si počít s takovým maličkým, něžně nevinným koťátkem, a že pokud mě chytá raploušství (toto spočívalo v tom, že jsem lítala po celém bytě, zadní tlapičky mi chvílema předbíhaly přední, a občas jsem to proložila pár kotrmelci), tak že je to proto, že se mi určitě dostatečně nevěnuje. Přes noc do druhého dne se mnou DNŽ ještě v Poděbradech pobyla, než jsem se aklimatizovala, a s tím, že je snad vše v pořádku, pak s těžkým srdcem, a následně i těžkým batohem, od-jela/letěla/plula na 11 dní na řecký ostrov Paxos.

A následně nastala výměna SMS:
– Nějak se mi začíná stýskat po mé hodňoučké, miloučké kočičce. (DNŽ)
– Tak si pro ni okamžitě přijeď!!! (CH)
– Ale, snad vás ta prdelka maličká nezačíná zlobit? (DNŽ)
– Zkusili jsme, dle tvé rady, odejít ven bez ní, a málem se se strašlivým jekotem utřískala o dveře!!!! (CH)
– Blbost, chvíli kničí, aby se neřeklo, ale do tří minut po odchodu je klid, což bylo prověřeno barákovými spolubydlícími! (DNŽ)
– To nám nevykládej, museli jsme se pro ní vrátit, a od tý doby jí berem všude s sebou, i na FEMAD, kdy navíc v divadelní kavárně lovila brouky, takže to vypadalo, že jí snad doma nedáme najíst!! (CH)
– No jen si toho, a teď vás cituji, „maličkého nevinného koťátka“, hezky užijte. (DNŽ)
– Vážně se musí procházet v pracovně po stole, kterej zrovna myju, s tlapkama od hlíny, jak před chvílí kypřila půdu ve všech květináčích, co tu máme, a válet se mi po klávesnici, když nutně potřebuju pracovat? (CH)
– Co tomu dovolíte, to budete mít, prostě jí důrazně sděl, že je to fujky, a sundej ji dolů! (DNŽ)
– No přeci nebudeme zvyšovat hlas na takovou malou kočičku! (CH)
– nepublikovatelný výraz jehož odeslání DNŽ raději neprovedla
– Dneska jsme šli do vinárny, ale nakonec jsme zůstali v parku před ní, kde to tvoje zvíře vyveverkovalo na každý ze zdejších stromů, ze kterých jsme jí pak museli oddrápkovat a sundat!! (CH)
– Jak sundat, tak snad když tam vyleze, tak by se měla snad naučit taky slézt ne?!? A podařilo se vám odnaučit jí raplouštví? (DNŽ)
– No samozřejmě, včera vydržela neraploušit celých pět minut! A kdy že se to vracíš?! (CH)
– Za tři dny, kolem poledního. (DNŽ)
– Tak to se určitě zvládneš ještě ten den dostavit k převzetí toho zběsilého zvířete!!! (CH)
– Obávám se, že letadlo v Poděbradech nemezipřistane. (DNŽ)
– No ale vlak jezdí co hodinu!!! (CH)

Co vám budu povídat - jak dvounožku živitelku na Ruzyni vyplivnul z útrob ten velký ocelový pták, co se mu říká letadlo, tak jenom hodila domů velký batoh, vzala malý batoh a vydala se pro mě.

Při cestě vlakem se prý ještě obávala, zda jí po té době vůbec poznám, ale jen po příjezdu do chůvího baráku usedla a vzala jídlo do úst, tak měla mě na rameni a mou hlavu v krku, takže pochopila, že už se mě nezbaví.

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama