Jak jsme se stěhovaly do nového doupěte

Miouk ve spolek.

To vám tak už od Vánoc panovala u nás taková divně napjatá nálada, protože se prý bratranec dvounožky rozhodl, že se opět pokusí prodat barák na Žižkově, co mu patří půlka a druhá půlka patří matce DNŽ. Nejdřív se sice pokoušeli prodat jenom jejich půlku, jenomže pak přišel s tím, že to nejde, že se to bude muset prodat celé a že jediný dosud zcela nezrekonstruovaný byt je ten, co v něm bydlíme s DNŽ a že by bylo potřeba s tím ještě před prodejem něco udělat. DNŽ z toho byla docela na nervy, protože sehnat samostatný podnájem s jejím administrativním platem státního zaměstnance by bylo naprosto nemožný, tedy pokud by se nevdala, což prý rozhodně nemá v úmyslu, neboť prohlašuje, že už mě je na jednu domácnost moc, a jít někam do spolubydlení k neznámým lidem, kde bychom bydlely v samostatném pokoji, obzvlášť, když je vlastněná kočkou, je dost vošajstlich. Nakonec to vypadalo, že bychom šly do bytu, kde už bydlí jedna její kámoška, protože jeden z tamních spolubydlících se měl v srpnu stěhovat, ale nakonec to dopadlo tak, že DNŽ bylo sehnáno nové doupě s tím, že ho koupí její matka do svého vlastnictví, ale dovolí nám tam bydlet.

Tak tedy DNŽ začala postupně umisťovat věci nezbytné do papírových krabic. Toto byla, i přes její nervozitu, velká zábava, neboť vzala papírovou krabici, položila ji na židli, otočila se, vzala do rukou předmětnou věc, kterou hodlala umístit do krabice, otočila se ke krabici, zavrčela, odložila předmětnou věc, vnořila ruce do krabice, vyjmula kočku, položila kočku vedle krabice, uchopila předmětnou věc – odložila předmětnou věc – uchopila kočku, přemístila kočku – uchopila věc – odložila věc – uchopila kočku – cha, pak že neexistuje perpetuum mobile. No nicméně se jí postupně podařilo, přes zuřivé bránění krabic kočkou, podstatné věci jako knihy, nádobí, a tak, zabalit a jednoho dne se přiřítil její bratr se svým kámošem, naložili krabice a pár kusů nábytku do dodávky a všichni, včetně DNŽ, někam odjeli.

DNŽ se pak pozdě večer vrátila s tím, že druhý den nastane nejobtížnější fáze, a to přemístění kočky s jejími věcmi. Neodvážila se mi je (tedy kromě šplhadel, které v tašce přemisťovat odmítla) přestěhovat napřed, a protože auto již nebylo k dispozici, tak naložila mé vybavení do veliké tašky z nejmenovaného obchodu s matracemi, mě do klokaního batožku a vydala se na autobus. Po cestě jí nejdřív rupnul jeden konec ucha na jedné straně, což vyřešila tím, že utržený konec přivázala k uchu celému – hm, je mi jasný, proč měla na základce z fyziky čtyřku, a to ještě jen proto, že měla vzorně vedený sešit – po pár metrech se téže ucho utrhlo na druhém konci. DNŽ do ruky kterou přidržovala batožek s vesele se zmítající mnou, uchopila zůstavší ucho, a druhou rukou okraj tašky proti uchu, nahodila si to pod batožek a supíc se vlekla k autobusu, přičemž ještě málem zakousla okolojdoucí paní, která jí nabízela, že má spínací špendlík, s tím, že by jím třeba to ucho šlo vyspravit. Naštěstí si DNŽ na poslední chvíli uvědomila, že je slušně vychovaná, vyloudila jakýs takýs děkovný úsměv a distingovaně odvětila, že vhledem k váze tašky by to asi příliš nepomohlo. Já jsem mezi tím přišla na to, že takto přidržovaná taška funguje tak trošku jako balkónek, který jsem měla přislíbený v novém doupěti, a jala jsem se trénovat. Zneužila jsem toho, že má DNŽ obě ruce přikurtované k tašce, vykroutila jsem se do půl těla z batožku, stoupla jsem si předníma tlapičkama navrch tašky a vesele se rozhlížela a křenila na lidi, kteří se na mě doširoka usmívali. Kupodivu se nám podařilo takto doputovat do nového doupěte pouze s odřenými klouby dvounožky, která ještě ke konci remcala, že si o nás noví sousedi budou s takovouhle myslet pěkný věci.

Po příchodu do nového doupátka jsem zjistila, že balkónek skutečně mám, dokonce i s již vhodně umístěnými škrabadlo-šplhadly, takže jsem jen dohlédla, aby mi DNŽ spořádaně vyndala a umístila bedýnku v koupelnovém koutku, fontánku s mističkou, do které mi hezky nandala dlabanec, u kuchyňské linky, na balkonek ještě rozmístila mé menší věci, které vlekla v té tašce, a pak jsem jí dovolila, aby se po ošplouchání v pozoruhodném zařízení (ve starém doupěti jsme měli vanu, kdežto tady bylo cosi podivného, co jsem ještě neviděla) zřítila do postele, a jala jsem se pozorovat z nové pozorovatelny naše nové okolí.

DNŽ se pak ještě několik následujících týdnů vracela pozdě, a o víkendech jezdila do starého doupěte s tím, že se tam musí vytřídit ještě spousta věcí, některé ještě přivezla, jiné se prý definitivně vyházely, ale nyní už je snad všechno uděláno a konečně se může zase plně začít věnovat mé osobnosti, a tudíž už zkoumám nové okolí nejen z balkónku, ale i beru dvounožku na vodítku na procházku.

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama