Jak jsem upevnila postavení vůdce smečky

Miouk ve spolek.

Nutno konstatovat, že již od doby, kdy jsem tlapičku vetkla do nynějšího společného bydliště, svou DNŽ systematicky vedu k tomu, kdo bude v naší domácnosti ten nejdůležitější, nejnepostradatelnější a absolutní vůdce smečky a kdo mi smí sloužit, obskakovat mě a vůbec činit, co mi na fouskách u čumáčku vidí. Nicméně, obsluha moje jedna, má stále ještě tendenci žbrblat, odmlouvat, a občas se dokonce domnívá, že by v některých rozhodnutích měla mít navrch. Je s ní tedy v tomto směru celkem velká lopota, ale naštěstí již došlo k významnému posunu v upevnění mého postavení – tož to bylo tak:

Jednoho dne přišla DNŽ z práce domů a namísto toho, aby rovnou vykvačila nahoru, podrbala a pomazlila svou kočičku a šupajdila jí předložit nějakou dobrůtku k večeři, tak se zase zastavila dole v chodbě, drze drbala mé psí sestřenice a vedla jakýsi hovor s jejich páníkem. Dost hlasitě jsem nahoře za dveřmi protestovala, takže nakonec přeci jen vylezla k nám nahoru, odemkla, vešla do předsíně, sundala si bundu a vzala mě do náruče. Jenomže co se nestalo, najednou nastražila ucho a pravila: „Ha už jde,“ přeložila si mě na jednu ruku, druhou otevřela dveře z předsíně do chodby dokořán a najednou – óóó hrůůůzo, dovnitř se začal hrnout strašlivý mimozemšťan. Ano, kocouřáci moji, slyšíte dobře – MIMOZEMŠŤAN!!! Kdyby to bylo nějaký zvíře, klidně i velkej zlej pes, tak bych to seřvala a rozcupovala bez jakýchkoli diskuzí a následků, ale tahle příšera vypadala jako obří krabice pohybující se na dvou velkých dlouhých nohách, a podivně žbrblavě funěla!!! Nezbylo mi tedy, než se pokusit dát tomu jasně najevo, čí že je tato domácnost, tím, že vytáhnu a zatnu drápy, a označím po kočičím způsobu náš trávník, aby to stvoření vidělo, že tady je Mioušovo a nemá sem co lézt. Mimozemšťan se ovšem vzápětí odmaskoval, tedy položil velikánskou kartonovou krabici, kterou nesl v náručí, na zem, a ukázalo se, že to není až tak úplně mimozemšťan, ale dvoumetrový bratr mé dvounožky, který se náhle hrozně rozesmál. Já jsem totiž tak trošku zapomněla, že jsem upevněná u dvounožky v náručí, a že ten trávník, není vlastně trávník, ale chlupaté zelené tričko, které má DNŽ na sobě a které bylo, následkem označení území, úplně durch.

A toto byla, vážení kocouří, přátelé ona chvíle mého definitivního vítězství, protože dvounožka poté, co přestala úpět (neb jsem ty drápky zaťala pekelně důkladně), už jen tak nějak stoicky pronesla, že to sice bylo její velmi oblíbené triko, ovšem že - konec konců - triček jsou po světě mraky, kdežto něco takového jako jsem já, aby jeden pohledal, a šla se osprchovat a ošetřit jodisolem svoji horní končetinu, na které se jí začala tvořit apartní modřina.

No uznejte, že toto už je naprosto jasný důkaz toho, kdo má v naší domácnosti absolutně navrch.

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama