Jak jsem byla dvounožkou trápená celých třináct dnů

Miouk ve spolek.

Jak už jsem v minulém deníčku popisovala, byla jsem jednoho dne zákeřně lapena a odvlečena ke kočičí doktor za účelem eliminace rozmnožování. Sice jsem dodnes moc nepochopila, o co vlastně jako šlo, protože nevím, proč bych nám domů měla pořizovat nějaké jiné kočky, když už takhle má dvounožka co dělat, aby uspokojila všechny požadavky jediné a nejdokonalejší osobnosti – tedy té mojí – nicméně je pravda, že nastalo určité období, kdy jsem měla jakési podivné puzení, ze kterého byla DNŽ značně rozhozená, a namísto spořádaného poddanství se chovala podivně zmateně.

Když jsem se tedy onoho ošklivého dne na bíloplášťovitém území vzbudila, byla jsem celičká omotaná těma příšernostma, který ze mě odmítly ty zákeřnice sundat, a ke všemu jsem zjistila, že dvounožka je furt ještě tak perplex, že není s to pořádně poslouchat, co jí doktor říká, takže jsme tam kvůli ní musely druhý den znovu. Toho ovšem doktor vzápětí zneužila k tomu, že - krom zopakování skutečností, jakože jsem celá zdravá a tak - mě opět celou prošmatala, změřila teplotu a neopomněla samu sebe pochválit, jak se jí povedla ta nechutnost, co mi vyrobila na bříšku. Já jsem ovšem byla naprosto jiného názoru a rozhodla jsem se důrazně trucovat.

Krom toho, že jsem se k dvounožce neustále výhružně točila zády, a to tak, aby si toho byla řádně vědoma, jsem odmítala jíst. Na bedýnku jsem sice spořádaně chodila, neboť nejsem žádná šmudla, ale jenom jsem čůrala, z čehož DNŽ usoudila, že fakt asi ani v noci kousek křupky do tlamičky nevezmu. Dvounožka ovšem kontrovala tím, že do mě ráno a večer, následujících celých deset dnů, cpala jakousi nechutnost, který říkala antibiotika. Nejdřív mi je záludně nadrtila do dobrůtky, co mi poslal Mikoušek, a která byla to jediný, co jsem byla ochotna jazýčkem oblíznout, takže jsem to asi 2x nic netušíc zblajzla, ale pak už jsem jí na to přišla, a měla po ftákách. Tedy měla by, kdyby nepřišla na novou zákeřnost, kdy to vcucla do injekční stříkačky a normálně mi to pomocí toho nástroje vpravila až do krčku – ohava ohavná. Usoudila jsem tedy, že budu muset začít jíst, abych zesílila a byla schopna jí přeprat. Zkonzumovala jsem tedy dlabanec v mističce, dokonce jsem na bedýnce následně udělala i bobíka, což kupodivu uvedlo DNŽ do velmi radostného rozpoložení (jak málo dvounožcům ke štěstí stačí), ale bohužel to nestačilo na to, aby s tím antibiotikem dala pokoj. Jídlem jsem posléze naštěstí nabrala dostatek sil na to, abych boxováním předníma tlapičkama a rafinovanými kopanci zadníma tlapičkama přesměrovala ten antibiotikum obsahující nástroj z mé tlamičky směrem její oko, ucho, či nos. Tý jo, kocouřáci, to byste ale nevěřili, co to s ní provedlo!!! Normálně se dožrala, nasadila mi nelsona, a do tlamičky mi ten půlprášek narvala násilím!!! Nebejt toho, že jsem potřebovala co chvíli podrbat, tak bych si o ní ani ocásek neotřela!!!

Ovšem v další bojové disciplíně jsem dokonale zvítězila, a to až tak, že se DNŽ jala rozčilovat, že prej bych se neměla jmenovat Miou po francouzské hérečce, ale Harry po maďarsko-americkém kouzelníkovi Houdinim. Ona totiž pod tou síťovinou, co jsem v ní vypadala jak houbí noha, musela být ještě přes tu jizvičku, co mi vete-potvory udělaly na bříšku, vložka, aby se ty stehy nerozedřely. No byla tam asi dvě hodiny. Dostala jsem novou. Vydržela hodinu a půl. Dvounožka vzala hedvábnou stužku (provázek by prý byl moc ostrý a mohl by mě dřít) prostřihla vložce po okrajích dírky a přivázala jí na uzel stužkou k síťovině. To byl trošku oříšek, nicméně i to jsem nakonec zvládla, neb mě přeci ňákej uzel nezastaví. A tak to pokračovalo (Cha, kde prej to zas mám, jen hledej. – Ještě jednou si to sundáš, tak si mě nepřej! – Nepřeju si tě od doby, co mi tam tu ohavnost pcheš. – Jak to, že to máš zas dole, ještě jednou, tak už vážně uvidíš!! – Cha, ještě x-krát, i kdybys to na tisíc uzlů zašmodrchala. – Už tě ale vážně přetrhnu!! – Cha, cha, to jsem na tebe fakt zvědavá.) do doby, než mě po třinácti strašlivých dnech nepřetržitých bojů odvlekla k doktor, která mě toho síťovanýho fujtajxlu konečně zbavila. Sice mi ještě jeden den nechaly kolem krku tu nepříjemnou pláštěnku, ale i tu mi nakonec dvounožka sundala.

No řeknu vám upřímně, že to bylo nejhorší období mého dosavadního kočičího života, a jsem moc ráda, že to mám za sebou. A nyní, když už jsem bez těch omezujících propriet, má se dvounožka zlolajná v noci na co těšit – teď teprve sezná, jak dopadne to, když kočičí zločinec se zlostí nezná.

Sdílejte!  |  O sdílení

24 komentářů

Reklama
Reklama