Jak mi byl zasíťován balkonek

Miouk ve spolek.

Tak jak jsem již nadnesla, v novém doupěti jsem v rámci chambre séparée ke svému balkónku přišla. Je sice maličký, ale celý můj – byť jsou tedy chvíle, kdy mi tam obsluha pche sušák s prádlem trapně se vymlouvajíc, že musí sušit. Nicméně abych se vrátila k předmětu. Balkonek je. Můžu se po něm sama volně pohybovat, neb je v rámci zateplení opatřen posuvnými skly. Co ovšem bylo krajně otravující – obsluha neustále remcala, že vzhledem k tomu, že balkonek je situován k západu, odpoledne pražící slunce činí z doupěte tropický skleník. Začala tedy mluvit o tom, že jestli, a až, jí v práci k pravidelnému měsíčnímu kapesnému vydají nějakou odměnu, přistoupí k protiskleníkovým opatřením.

Vzhledem k stávajícímu počasí se v remcání obsluhy objevoval čím dál útrpnější tón. Naštěstí pracovní tam-tamy signalizovaly, že z jejího zaměstnavatele by snad v rámci půlroku přeci jenom mohl nějaký příspěvek vypadnout, tak jí jedna kolegyně nabídla, že jí do výplaty případně dozaloží. DNŽ zajásala a začala jednat. Vzhledem k tomu, že již předběžně prozkoumala firmu Aleza, kterou zde v diskuzích v rámci síťování oken doporučovali, tím, že si ji vygooglila, jestli se nepohoršili, zavolala majiteli firmy a dotázala se, zda bude mít v nejbližší době nějaký volný termín. Pán jí sdělil, že by mohl přijet síťovat buď za hodinu a půl, nebo za měsíc a půl, tedy pokud se mu případně něco někde neuvolní dřív, ale to že nemůže zaručit. DNŽ zavyla a jala se přesvědčovat nadřízené o tom, že je nucena okamžitě přestat přepisovat protokol, vypnout počítač a mazat domů – naštěstí měly pochopení, a pustily jí s tím, že si to tedy v budoucnu napracuje.

Dvounožka nasadila tryskový krok a s přeskokem tramvaj – metro – autobus, trasa Lazarská – Můstek – Skalka – Hostivař, kterou vyhodnotila jako lepší variantu než se plácat bez přestupů dvaadvacítkou přes I. P. Pavlova, kde pražský Dopravní podnik přes léto vytvořil pro dobu špičky takovou situaci, že by čtyři tramvajové stanice bez problémů přešla po střechách v koloně stojících tramvají, se řítila k našemu novému doupěti. Ovšem o těchto jejích krocích já jsem zatím neměla ani ponětí.

Celá splavená tedy vpadla do doupěte v naprosto neočekávanou hodinu, čímž mě dost vyděsila, a co hůř, děs pokračoval. Čapla mě, připřátala na vodítko bez toho, že by vypadala, že tak činí pro to, abych jí vzala na venkovní průzkum, vodítko uchytila k noze kuchyňského stolu, který posunula tak, abych se i s vodítkem dostala na bedýnku v koupelně, a začala odstraňovat věci z mého balkonku. Jala jsem se velmi hlasitě protestovat. Avšak nejhorší věci mě teprve čekaly. Po vytahání mého majetku z mých soukromých prostor odšoupala skla, co doposud zabraňovaly mému případnému vypadnutí při lovu hmyzu, k boku balkónku. Začala jsem čenichat, protože do doupěte zavanul vzduch. Ono ho tam tedy trošku vanulo i před tím, protože DNŽ v zoufalství jedno sklo posunula a ostatní poskládala tak, aby mezi skly byly škvíry, ovšem pouze tak velké, abych neměla šanci prolézt, byť jsem to chvílema zkoušela. No a najednou se ozval zvonek a vpadli k nám dva neznámí mužové, kteří s sebou vlekli taková divná zavazadla, a nasunuli se mi na balkónek.

Zůstala jsem nevěřícně zírat – jako já vím, že jsme s tím stěhováním měly dost výdaje, prohlídka přidružená k mojí eliminaci rozmnožování taky něco stála, dvojí elektřinu a poplatky do sdružení jsme musely začít platit, ale to na tom jsme opravdu tak, aby pronajala můůůj balkonek nějakým cizím chlapům??? To tedy ne – jestli jsem před tím protestovala, tak teď jsem začala ječet tak, že mezi sebou pomalu neslyšeli slova, přičemž můj jekot ještě umocňovalo to, že jsem prchla do koupelny. Bohužel přes veškeré mé protesty oba pánové setrvávali na balkonku a cosi si tam kutili, přičemž vydávali nelibé zvuky, které zněly, jako když vrčí smečka hladovejch psů. Setrvávala jsem uraženě v koupelně a nadále studovala, jak můj kočičí hlásek mezi dlaždičkama krásně rezonuje.

Kdo řve, ten vítězí – ano přátelé, je tomu tak – asi po hodině případný pronájem pánové definitivně vzdali, sbalili svá zavazadla, dvounožka jim odevzdala odstupné a oni opustili dveřní prostor. DNŽ mě následně šla přemlouvat, abych vylezla z koupelny. Od plic jsem jí sdělila, co si o ní myslím, a nadále trucovala v koupelně. DNŽ vlezla za mnou a sundala ze mě kšírky se šňůrou. Nadále jsem trucovala. DNŽ pokrčila rameny a šla mi stěhovat nábytek zpět na balkonek. Opatrně jsem vylezla – co to – vzduch stále vane, skla jsou odšoupnuta a šňůra mě nejistí – fakt divný. Opatrně jsem šla prozkoumat mé soukromé prostory – ha, skla stále odsunutý na stranu a na jejich místě je jakási podivná rybářská síť. Čenichám, čenichám, a následně se odebírám trucovat do vnitřního doupěte, neboť můj soukromý, pracně zaprdíkovaný prostor čpí cizími pachy. DNŽ si začíná rvát vlasy s tím, že jestli uhradila tři-tři zbytečně, tak mě přetrhne. No tak tuhle výhružku slyším permanentně a zatím jsem u nás furt jedna celá. DNŽ mě asi 6 hodin průběžně přemlouvala, ale nakonec věc vzdala a šla spát. Když jsem si byla jistá, že chrní jako pařez, šla jsem na balkonek přeznačkovat cizí pachy tím mým.

Když se DNŽ ráno probudila, radostně zjistila, že je balkon samý chlup a že já se povaluju na škrabadle a pozoruju cvrkot. Sice mi bylo podezřelé, že moje věci z balkonu zabírají jenom dvě třetiny, ale říkala jsem si, že asi zase hodlá sušit. Ono ovšem ne, DNŽ vyvlekla zevnitř druhou židli – tu co na ní nemám pelíšek, ale co na ní sedí, když konzumuje jídlo – na parapet od okna si postavila hrnek s kafem a jala se tvářit blaženě – no však ono jí to sakra rychle přejde, až jí to v naturáliích naúčtuju!!!

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama