Jsem tygl

Ahoj všichni kočičáci...
Musím se vám všem pochlubit, jaký jsem tygl - ještě úplně malinkatý, ale už táááák nebezpečný!!!
Včera ráno přinesla mamka z komory přepravku, postavila ji na zem a šla do práce. Bylo nám to se Suzi divné - vždyť tu hloupou krabici mamka vytahuje jen když někam jedeme! Pořádně jsme ji obě očichaly, ale nic jsme se nedozvěděly. Tak jsme si šly chvilku hrát, zkontrolovat kámoše Honzu, jestli už vylezl z postele (to je hrozný chrunďa!!), ale pak nás to všechno zmohlo a stulily jsme se spolu na židli a spaly. Tedy já usnula jako vždy hned, Suzi už je velká a tak nemá tak přísný spací režim jako my koťata, a proto mě chvíli hlídala a pak si taky schrupla.
Jenže po poledni přišla mamka, ještě rozespalou mě šoupla do tý blbý přepravky a samotnou mě nesla někam pryč. Kočky, já měla strach!! Suzi zůstala doma - kdo mě bude hlídat a dávat na mě pozor a olizovat a tlapkovat a vůbec - už se mi stýská... A protože jsem měla strach opravdový a navíc mi do přepravky sem tam fouklo, hrabala jsem a hrabala, až se mi podařilo se podhrabat pod deku. Tam jsem se schoulila a vystrčila jen čumáček (to aby mi zas nic neuniklo, co se kolem děje!).
Přidala se k nám moje kámoška Jíťa a za chvíli jsme přišly do místnosti, kde bylo spoustu psů. Mě to ale vůbec nevadilo, protože jsem byla schovaná v mojí oblíbené přepravce... Jeden jezevčík byl fakt dotěrnej. Pořád votravoval, štěkal, knučel a sápal se na moji pevnost. Ale jeho i moje mamka (i ostatní mamky) se mu smály, že je na kočky!!
No, a pak to přišlo. Mamka s Jíťou mě donesly k panu doktorovi, vyndaly z přepravky a o něčem se radily. Mamka chtěla, abych dostala nějaké speciální očkování, abych neonemocněla jako kočička Elsička, která bydlela se Suzi přede mnou. Suzi mi o ní vyprávěla a byla hodně smutná. A maminka, když na ni vzpomíná, tak brečí - asi je to nějaká ošklivá nemoc, když na ni Elsička umřela. Takže jasně, že chci tu injekci!!! Jenže ouha!!! Pan doktor prý musí nejdřív udělat testy a na to potřebuje trochu mojí krve - nejdřív jsem nevěděla, co se bude dít, když mi ostřihali moji krásnou srst na pravé pacince, jenže pak vzal pan doktor jehlu (táááááákovou velikou) a pííchnul mě (fňuk, fňuk). To už jsem mňoukala jako o závod a volala o pomoc, ale všichni (i mamka s Jíťou) mě drželi a přemohli mě. Pak mi sestřička dala na pacičku tampónek s nějakou smradlavou tekutinou a to mě štípalo!! A když mě chtěla packu zalepit, došla mi trpělivost a zuby-drápky jsem se snažila vyvlíknout z mamčina sevření. Mamka měla plné ruce práce a nemohla mě udržet. Pan doktor mě chytil, zatřásl se mnou a postavil zpátky na stůl. Ale moc to nepomohlo - měla jsem naprosto jasno - zdrhnout od těch ošklivých lidí, co mi ubližují... Skoro se mi to povedlo, ale mamka mě chytla na poslední chvíli za ocásek a přitiskla ke stolu. No a pak mě společnými silami dostali zase do tý přepravky. Mamka byla poškrábaná a pokousaná, tak dostala taky ten smradlavý tampónek - to máš mami za to!!!
No a pak jsem to schytala - hned jak jsme si sedly v čekárně zase mezi ty pejsky, začalo to... Dostala jsem tak vyhubováno, že si to, kočky, nedovedete představit. A já byla přitom tak pyšná, že nejsem žádná padavka a skoro přeperu čtyři dvounožce - no, kdo se může pochlubit takovým výkonem, ne! Prý jsem taková bojovná po mým kočičím tatínkovi Jaffovi, ten prý taky s doktory nekamarádí. Mně se ale ten můj docela líbí - jen kdyby mi nedělal takové ošklivé věci.
Ale mamky mě pak bylo fakt líto, mrzelo mě, že jsem ji poškrábala a pokousala. Trochu jsem se i styděla...
Takže když nás pak zavolali zpátky, byla jsem úúúúúplně vzorná kočička a všichni mě hladili a chválili.
Tak nevím, co je lepší - jestli ukázat, že nejsem žádný ořezávátko a že mám taky drápky; nebo být hodná a nechat se chválit a hladit.
No, asi to budu kombinovat - nejdřív ukážu drápky, sem tam někohou kousnu, aby si nemysleli ... ; no, a pak zas budu hodná, abych dostala pochvalu.
To jsem to vyřešila, co!!!
Jsem prostě tygl - pokojový - a jmenuju se Nancy, aby bylo jasno!!!