Mňau, jmenuji se Sabrina, jsem černá britská kočička a už několik dní bydlím u nových lidí.
Už jsem jim odpustila, že mne odvezli od maminky a sestřiček, ale nebylo to lehké! První dny jsem nejraději byla schovaná někde ve škvíře za nábytkem, ale tam mi zase bylo smutno, tak jsem volala ty nové dvounožce, aby mě přišli pohladit. Ale asi nejsou moc chytří, vždycky jim strašně dlouho trvalo, než mě našli! A taky než jim došlo, že mi musí jídlo přinést ke skrýši, že se bojím vylézt... ale třeba se polepší?
Po dvou dnech jsem si zvykla, ono to tady vůbec není špatné, spousta prostoru na běhání, taky mám veliké šplhadlo s pelíškem a prolézačkou, hračky a tak. Nejradši mám tu velkou chlupatou myšku, krásně klouže po podlaze, když do ní žďuchnu, a můžu ji pak honit!
A papání už mi taky chutná, ono při hře přece jen vyhládne. Ale granulky mi moc nejedou, radši masíčko z kapsiček a konzerv.
Záchůdek mám krásný, s boudičkou, ten se mi líbí. Jen ty otravné klapací dveře mi tam vadily, vždycky jsem zapomněla, kudy do nich strčit, aby se otevřely. Tak jsem včera použila polštářek v přepravce a už jsou dvířka odmontovaná! Možná ti moji dvounožci nebudou tak hloupí, třeba se mi je podaří správně vycvičit? Taky stačí, abych začala ukazovat hrabání na podlaze a už mi jdou hezky záchůdek vyčistit, i když jsem na něm byla jen jednou.
Abyste věděli, já mám lidi dva - jeden má kožíšek na obličeji a někdy na mě mňouká po kočičím, ale plácá strašné hlouposti, asi ho učila mňoukat nějaká divná kočka. Druhý dvounožec je člověčice. Když byla se mnou doma, pořád něco ťukala na počítači a hrála si s myší, ale moje myšky na hraní jsou mnohem lepší, teda... No, aspoň mi má kdo psát tenhle deníček.
Vůbec, ty první dny tu se mnou pořád někdo byl, hledali mě, když jsem se rozhodla schovat, a pořád mi nosili nějaké hračky. Ale včera ráno mi oba odešli a vrátili se až večer! A dneska to hodlali zopakovat, ale to by měli moc jednoduché! Ona šla dřív, tu jsem tedy pustila, protože mi dala snídani a taky byl v jejich pelíšku ještě on a mohla jsem ho budit a tulit se. Ale pak vstal i on, vypil svoje kakao (fuj, vůbec mi to nevoní, není v tom žádné masíčko) a chystal se taky odejít. Tak to tedy ne! No přetahovali jsme se mezi dveřmi docela dlouho, než jsem mu dovolila odejít. Udělala jsem to, jakože vyhrál, ale ať se moc neraduje, zítra bude odveta!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?