O tom, jak jsem začal žárlit na Koka a jak nějaká Lilian Jackson Braun ode mne opisuje

Představte si, že v poslední době se u nás stále povalují knížky s půlkou hlavy siamského kocouře. Ten kocouř se jmenuje Koko a opisuje do svých knížek moje věty.
Moje maminka prý kdysi chtěla být novinářkou. Nějak se to nepodařilo. Dokonce jí ani nepozvali na přijímací pohovor. Prý že mají větší počet vhodnějších uchazečů. Tak ať si trhnou. Maminka pak stejně měla svoje noviny. Ty vydávala spolu se svými studenty a kmotry z jednoho regionálního rádia. A teď máme tady Modrého kocouře, kde se můžeme vyřádit oba. Píšeme spolu příhody ze života, vzpomínky na psí i kočičí kamarády, reportáže a dokonce rekonstrukci jednoho záhadného zmizení.
Ale poslední měsíc se maminka věnuje četbě těch knížek. Jsou o nějakém novináři, který přišel zvláštním způsobem k zázračnému kocouřovi. Ten kocouř je siamák a měl vznešené jméno. Kao K´o-Kung. Jenže Qwilleran (tak se jmenuje ten novinář) mu začal říkat Koko.
Ten Qwilleran se s Kokem poznal za dost zvláštních okolností. Seděl u jednoho podivného kritika a když si zapaloval dýmku (protože jako správný chlapík od novin nosí knír a kouří dýmku), tak uviděl červené světélko. Tak poznal toho vznešeného kocouře, o kterém celou dobu nevěděl, ale kterým byl celou dobu pozorován. Kocouř je živen samými pamlsky, má se u svého bohatého pána (zatím to ještě není ten novinář) velice dobře. Jídlo má vybrané a dá se říci že lepší, než mnozí lidé. Místo vody pije šťávu z hroznového vína. To já tedy ne. Mám raději vodu. Ještě si pamatuji, jak jsem ochutnal šampáňo na jaře a jak to bylo příšerné. Brrr...!
Ale co mne hodně rozzlobilo je to, jak kocouře popisují. Jako by opisovali z našich témat měsíce. Například když se Koko rozhodl přijít na návštěvu. Zaječel před dveřmi novináře stylem: Chci dál! Na rozloučenou pronesl: „Ciao“. A vyvádí stejné kousky jako my, neobyčejní kocouři a kočičky z MK. Jen nikdo z nás ještě neluštil záhady zmizelých a zavražděných. Ale to asi proto, že se pohybujeme v „klidných vodách“.
Ještě se musím věnovat Kokově snídani. Dostává hovězí, rozkrájené na kousky velikosti bobů, ty se na pánvi prohřejí s troškou šťávy špetkou soli, šalvěje a tymiánu. Pokud není čas na přípravu snídaně, dostane plátek paté de la maison. No, co to je ten plátek, to nevím, ale hovězí mám rád syrové, ale nakrájené přibližně na stejně velké kousky.
Když se měl Qwill o Koka postarat a přišel pozdě, tak Koko pěkně huboval. No a protože nedostal hovězí s bylinkovou úpravou, dotkl se masa tlapkou, viditelně se otřásl a s ocasem postaveným kolmo vzhůru odkráčel. No a tohle všechno mi připadá opsané z mého života. Vždyť já dělám to samé. Přeci se nebudu namáhat a vybírat si granule z misky. Ne, jsem rád, když se mi servíruje z dlaně. Přijali jste mě, tak se starejte. Vždyť vám přináším jen radost. Akorát já nečtu noviny. Nad to jsem už povznesen. Já bloumám po internetu. Klávesnici už mám pěkně zmáklou, jen ta písmenka nemohu očichat. A také se nedá roztrhat monitor. Na piáno jsem už také hrál. To jednou v noci. Dvounožci to piáno zapomněli vypnout a já jsem na něj skočil a pustil jsem na klávesnici demo song. Bohužel to bylo před čtvrtou hodinou ranní, tak jsem dostal pouze napomenutí a nikdo si se mnou zatancovat nešel. Fakt je, že já tu muziku postil z nudy, Koko chtěl melodií něco naznačit.
Jsem moc zvědav, jak to v těch knížkách dopadne. Nejradeji bych, aby mi je maminka přečetla co nejrychleji. Abych mohl rozpoznat, co je opsáno z mých deníčků a co se ještě musím naopak naučit já, abych se stal tím správným detektivem. Třeba ješně nakonec vypátrám svého ztraceného páníka. Mňau, domluvil jsem.