Nikoliv, jak by se mohlo z nadpisu zdát, nad řízkem nebo nad nějakou poťouchlou hračkou, ale nad maminkou. Jestli si vzpomínáte, je to skoro dva měsíce, co mě přestala pouštět oknem ven. Dokud mrzlo, tak mi to příliš nevadilo, mám rád teplíčko. Ale určitě víte, co dělá s kocourem jaro, sluníčko a čerstvá zelená travička, i když ho má jenom na čurání. To potom zlobí, vymýšlí různé lumpárny, žalostně mňouká, tváří se jak nešťastný šafářův dvoreček a občas úspěšně předstírá nějakou těžkou chorobu. Dneska to maminka psychicky nevydržela a pustila mě ven. To vám byla bašta! Proběhl jsem rajón, zjistil, co je nového, vyválel se v čerstvé travičce a za půl hodinky jsem se spořádaně vrátil domů. Rozvalil jsem se na prostředku pokoje a předvedl jsem našim, jak vypadá spokojený kocour. Z maminky jsem cítil, že se o mě celé té půl hodiny hrozně bála, tak jsem se jí snažil vysvětlit, že se bát nemusí. Říkal jsem to po kočičím, tak nevím, jestli mi rozuměla. Asi ano, ale stejně se zase bude bát. Je už taková. Jenom doufám, že mě pustí ven častěji než jednou za dva měsíce, abych nemusel předvádět ty svoje skopičiny, i když mě to docela bavilo.
Tak ahoj, jdu odpočívat.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?