Ahoj kočičáci,
dlouho jsem nepsal, protože za mě teď všechno doma dělá Růža... včetně psaní a lumpáren...
O vánocích, jak psala Růženka, jsme byli na horách ve vánočním domečku. Mám to tam moc rád. Když tam přijedu, jsem tak šťastný, že se konečně můžu proběhnout a všechno nové očmuchávat, že se nedám vůbec první den chytit... co kdyby mě zas odvezli! Tam je ten pravý kočičí život. Máme otevřené okno, kterým můžem kdykoliv ven i dovnitř, takže se z nás stávají noční tvorové, a tak kolem čtvrté ranní se uvelebujeme v našich pelíšcích. Pak samozřejmě spíme skoro celý den a vyrážíme před setměním zase na průzkum. Je pravda, že když nás mamky zavolají, přiběhneme, ať jsme jakkoliv daleko.
Když maminka odjela po vánocích z chalupy, protože musela do práce (nevím, co to je, ale když ráno odchází, říká mi, že jde lovit myši, abychom měli co jíst, ale ještě žádný nepřinesla), zůstal jsem tam s tetou a bráškou Ponožtičkou. Běhali jsme po venku a bylo nám tam moc hezky. No, ale večer se mi udělalo smutno a po mamce se mi stýskalo, tak jsem si nechal od tety otevřít náš pokoj (můj, mamky a taťky) a uvelebil jsem se pod její dekou. Ponožtička tam pak chodil za mnou a tak teta věděla, že nás tam vždycky najde spolu. :o)
Jeden den, když byl pan Ponožka na průzkumu venku, seděl jsem u pece a hřál si kožíšek jako vždycky. Teta si četla knížku (pokud jsem jí to dovolil, protože já, když se mazlím, tak se mazlím). Najednou to v sednici začalo smrdět. Teta se mě podívala a strašně se lekla... zrovna jsem seskakoval z rozžhavených tálů kamen a ten smrad... to byly moje nožičky.
Já jsem tomu dal. Nevím co mě to popadlo. Jezdím tam už od malinkého koťátka, vím, že je to tam horké, nejsem hloupý. Nelezu tam ani v létě, když se tam netopí. Prostě najednou jsem tam skočil a bylo to. Teta se mě snažila strčit všechny tlapičky do kýble s vodou, ale já už mám velkou sílu, tak jsem se jí vytrhnul a utíkal po postel a oblizoval si tam pacičky i tlapičky. Nejhorší byla pravá přední a levá zadní, ale ty další dvě taky nic moc. Najednou jsem nemohl dobře chodit a byl jsem hrozně vyděšený a kníkal jsem. Kdyby tam se mnou byla aspoň maminka... Teta jí to ale nezavolala, protože maminka by měla velký strach a jela by tu dálku za námi. Teta na mě ale byla moc hodná. Uložila mě k mamince do postýlky, dala mi tam papání a hlavně vodu a vždycky mě donesla na záchod a očistila mi tlapinky. Měl jsem je do krve rozbité... to tak bolelo. Když jsem se po třech dnech zmátořil, snažil jsem se na tu přední nestoupat vůbec. Když mě po novém roce přivezla do Prahy a maminka mě viděla, skoro plakala. Ty moje tlapičky vypadaly pořád tak ošklivě. Ale já byl tak rád, že jí vidím... moc jsem vrněl a ducal do maminky hlavičkou a pak se mazlil s tatínkem.
Tatínek mě doma ošetřil panthenolem a pak jsem z toho usnul. Horší bylo, že po mě Růža pořád hopsala a já se nemohl bránit. Mamka jí pořád odháněla a snažila se jí zaměstnávat, ale když byla na tom „lovu myší“, tak jsem si zalezl do bedýnky a spinkal.
Teď už mám tlapinky docela dobré, nemám je otevřené, krásně se mi hojí. I pan doktor to říkal, i když jsem mu je nechtěl ukázat, tak mě nějak „přiškrtili“ a tak jsme musel.
Teď si s Růžou hraju jako před tím a už mi nic nechybí.
Přeju hezký nový rok 2007
Uhlíček
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?