Moje maminka se jednoho dne z ničeho nic rozhodla, že vyrazí do světa. Sbalila si kufry a odjela pryč. Na hlídání mi zařídila novou tetu (svoji sestru) a ta se nastěhovala do bytu místo mé paničky, aby se o mě mohla starat. Mamince se v novém domově moc líbilo, dokonce měla místo mě i malou útěchu- zrzavého kocoura Rubiho. Ale velmi brzo ji přepadly stesky, moc jsem jí chyběl a strašně se jí stýskalo, že musí v postýlce usínat beze mě. A tak po dlouhém zvažování pro a proti mi koupila letenku do Barcelony a já se vydal na výlet. Od pana doktora jsem na cestu dostal nějaké prášečky, prý mě to mělo uklidnit, ale i tak jsem na letišti mňoukal jako pominutý a moc se bál. Naštěstí cesta trvala jen chviličku a na letišti už na mě čekala maminka, byla štěstím bez sebe a nemohla se dočkat, až se budeme moct pořádně pomuchlovat. Doma na mě čekalo seznamování. S novým bytečkem a dvounožci, ale hlavě s Rubim. Byl jsem zvyklý na své pohodlí a že jsem pán domu a najednou se mám o teritotium dělit s nějakým vykastrovaným zrzavým tlusťochem? Ani náhodou! Kdykoliv se ke mně ta koule přiblížila, tak jsem začal syčet a sekat drápkem, párkrát jsme si vjeli i do kožíšků. Dost jsem se ho bál, on je sice nalezenec z ulice, ale postavou je tak dvakrát větší, hlavu má jak květák a packy jako lopaty. Maminka už ze mě byla nešťastná, myslela si, že už se nikdy neskamarádíme. Každou noc Rubík stál u dveří mého pokoje, mňoukal na mě a já mu odpovídal vrčením, no a když se mu podařilo otevřít dveře a dostat se ke mně, to byla teprve mela. Takhle to trvalo víc jak měsíc. Jednoho dne, z ničeho nic, maminka seděla v kuchyni a já se osmělil, přišel jsem se podívat, co dělá, a když ke mně přišer Rubák, tak jsem ho statečně očuchal. No a od té doby jsou z nás kamarádi. Nedáme bez sebe ani ránu, sice se často zlobíme, ale to jen tak z legrace, honíme se po bytě (nejradši brzo ráno, když všichni spí), koušeme za krkem a vyvádíme lumpárny a někdy si jen tak ležíme vedle sebe a čistíme si vzájemně kožíšky. Maminka je šťastná, že nade mnou nezlomila hůl a neposlala mě domů. No a jak se mi tu vůbec žije? Jak známo, Španělsko je teplá země a to se mi moc líbí, celé dny se vyvaluju na sluníčku na balkóně a nahřívám si kožíšek. V této zemi je bohužel moc smutných kočiček, co nemají takové štěstí a nemají domov a svého dvounožce jako já. Kousek od našeho bytečku je takový malý útulek pro kočičky, maminka už ho byla omrknout a prý jim tam budeme nosit nějaké papání. To je vše o velkém stěhování, teď už mě bolí pacičky, takže se jdu slunit a zase snad brzy napíšu, třeba jak jsem byl poprvé v životě na pláži a viděl moře. Pac Hugo
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?