Holka na zabití

Nevím proč, ale své deníčky píši převážně v pátek, poslední dobou. Ale ať si tato písmena čtete v kterýkoli den, vítejte v dalším kukátku do mého života.

Dneska už jsem byla mírumilovná jako kotě (a to už jsem z těch kapánek odrostlejších koťat), ale to jste mě měli vidět v minulých dvou dnech...

Malou paničku schvátila angína, takže se přesunula k televizi spolu s peřinou, Harrym Potterem, časopisem Týden, mobilem a podobnými naprosto nezbytnými věcmi, mě nevyjímaje. Čekala, že si lehnu vedle ní na gauč, budu hezky spinkat a jí se bude marodit o něco lépe.
Zase jsem ji převezla. Přece nejsem kus sešitých listů s Nohavicou na obálce, ani smyšlená postava, co dostala do čela jakousi řachu. Tak jaképak copak.

Začalo to tím, že i když jsem věděla, že by měla ležet, pořád jsem ji tahala z postele. Buď jsem chtěla ven, nebo jsem skočila kam jsem neměla několikrát po sobě a ona musela vstávat, sotva jí padla hlava na polštář, já už byla opět na nějakém zakázaném ovoci. Sundala mě? Ať si, děvenka, nemyslí, že to bude jenom tak. Začala jsem jí provádět mnou oblíbený a kočkomily nenáviděný kousek - skákala a škrábala jsem ji po nohách, okusovala je...
A co teprve, když se na chvilku na gauči posadila! Hned jsem si lehla přesně doprostřed gauče, pohodlně se rozvalila, a už jsem spala. Nechtěla mě vyhazovat, takže se sama krčila na kousku gauče a sledovala v televizi jakési pablby.
A což když si vzala něco k jídlu! Hned jsem jí ukázala, že ta lahodná dobrota na talíři mě zajímá více než granule v misce. Prostě jsem jí po tom začala vyjíždět. O mé náklonnosti k řízkům už jsem psala minule, a samozřejmě jsem si opět kousíček vyžebrala.

Jak všichni obdivují samostatnost a tvrdohlavost koček, a naše kousky je vždycky pobaví, malá panička měla v ty dny zcela opačný názor. Už jsem jednou dělala bungee-jumping z prvního patra dobrovolně, a nebyla jsem daleko od nedobrovolného seskoku.

Ale naštěstí jsem unikla pár výhrůžným pohledům a zašila se pod stůl k topení, kde trávím poslední dobou hodně času - mám tam klid, nikdo mě neotravuje a nikomu se nechce lézt pod stůl, aby mě odtamtud vytáhl. Tomu se říká svoboda.

Račte mě omluviti, panstvo, malá s velkou začínají mít dojem, že jsou paní domu, jdu je připravit o iluze. Kdybych už nepsala, tak se mi to asi trochu zvrtlo.

Zuzi

P.S.: Co se týče fotky - takhle vypadá nejhezčí kočka v okolí. Na tu hi-fi věž jsem kdysi taky měla zakázáno lézt, ale... bejvávalo.