Mám starost. Už několik dní mně nenapsala Floppynka. Řádí rýmy, chřipky, dvounožci jsou nachlazení. Ještěže nemusím jezdit autobusem nebo tramvají. Tam bych to určitě schytal. Tak jsem rád, že se můžu vyhřívat na topení.
Ale ať si nikdo nemyslí, že se jen tak válím. Kdepak. Co já toho musím za den stihnout, to by se leckterý kocouř – nebo dokonce dvounožec – divil. Ráno, sotva vstanu, tak mě čeká spásání travičky na dobré trávení. S dědou jsme už zasadili další. Pak se nasnídám. Následuje toaleta. A ta bývá u nás kočičkovatých dlouhá. Někdy ještě ze spánku si začnu lízat tlapky, ani o tom nevím. Následuje každodenní rituál. Proletím bytem jako ohnivá čára. Jednou, dvakrát, a když nereaguji na napomenutí, tak mně otevřou dveře na balkon a já se musím jít zchladit. Netrvá to víc než pár minut. Zase jsem v bytě. Babička s dědou si vaří dopolední kávu. Tak vyskočím dědovi do klína a nechám se drbat pod bradičkou, hladit tvářičky, tlapky, bříško a poslouchám, jak mě chválí. Dělá mně to moc dobře.
Po obědě ale mívám dost práce. Musím pomáhat dědovi. Sice říká, že to zvládne sám, ale znáte to. Dvounožci jsou hrozně zapomnětliví. Zvlášť ti starší a dokonce staří. To je můj děda. Tak mu musím připomenout, že se musí zalít kytičky. Pro jistotu mu vyskočím na záda a kontroluji, jestli to nešidí. Nebo jako před Vánocemi. Děda potřeboval překližku. Chtěl vyřezat Betlém pro dvounohé bratrance a sestřenice. Co myslíte? Kdo mu pomáhal s rozebíráním bedýnek od ovoce? Beze mě by to nezvládl.
Nebo nedávno. Chtěl pomlít koření. Má prý na to svůj recept. Jeho chyba. Určitě bych mu poradil lepší. Ale když si nedá říct! Tak aspoň kontroluji, jestli to dělá dobře.
Prostě musím být u všeho. Beze mne by si těžko poradil. Musím být i u takových drobností jako nakreslit rovnou čáru, zkontrolovat, jestli se to rovně uřízne... prostě práce pro jednoho kocouřečka až až.
No a v pozdním odpoledni přijde ta moje nejmilejší chvilka. Babička si sedne do houpacího křesla, začne luštit křížovky nebo čte knížku. Hupsnu jí do klína a tam vydržím třeba až do půlnoci. Kolikrát babička volá na dědu: „Potřebuji jít na..., do..., potřebuji si uvařit čaj... Můžeš poprosit Micínka, aby přišel za tebou? Nemůžu se už ani pohnout, jak jsem celá zdřevěněla.“ Věřte nebo ne, jsem chytrý kocouř a rozumím všemu. Seskočím, jdu k misce s jídlem, mňouknu na dědu a udělám tak krásný kukuč, že se vždycky málem přerazí, jak běží pro kapsičku.
Jsem spokojený, je mně dobře. Přesto mně dnes děda řekl něco, co mě hrozně rozesmutnilo. Kocoureček Růča už není mezi námi. Prý ho srazilo auto. Modlím se*) a přeju mu, aby ho to nebolelo.
*) Umím se modlit. Podívejte se na jednu moji fotku v Kočkoalbu. Stojím před svíčkou a prosím andělíčka-strážníčka, aby opatroval nejen mě, ale taky babičku a dědu.
Mějte se hezky všichni kočičáčkové a kočičenky. Musím ještě napsal Floppynce. Mňauky.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?