Musím mít trpělivost.
Psal jsem nedávno, jak musím pomáhat dědovi. Ne, že by mě do něčeho nutil. Naopak. Vždycky mě posílá pryč a říká, že na to stačí sám. Přitom jsem hbitější a čilejší než on. Zatímco on se chystá ke skříni s nářadím, já už tam na něho čekám. Než se rozhodne, proč tam vlastně přišel, já už jsem na třetí poličce a vybírám nářadí. A tak to jde stále dokola. Ale posledně mě děda naštval.
Babička mu říká, že je potřeba upevnit příchytku na dvířkách kuchyňské linky. Ještě se pořádně nedomluvili, jestli to udělá hned nebo až někdy příště, já už měl vybraný šroubovák. Jemně jsem ho dědovi shodil na zem, ale on ho zvedl a dal zpátky. Copak už je na tom tak špatně, že nerozezná francouzák od šroubováku?
Tak se na něho pátravě dívám a chci zjistit, co za tím vězí. A musel jsem vyslechnout přednášku: „Micínku, já vím, že jsi šikulka domácí opravář a zvládneš toho už skoro co já. Ale ten šroubovák, co jsi mě podal, je plochý. A já potřebuji křížový.“ Ještě, že byl natolik ochotný a vstřícný a ukázal mně, jak vypadá. Teď už vím, že pokaždé se musím napřed podívat, jaké ty šrouby mají zářezy. A protože jsem nejen trpělivý, ale i učenlivý, tak vím, že se příště nespletu. Ale stejně bych to udělal po našem. Po kočičím. Přitlapkal bych to tam nějak a drželo by to určitě líp.
Kočičky a kocouřečci. Nevíte, co mě ještě čeká a co bych se měl naučit, abych dědu překvapil? A nejen dědu. Chtěl bych se taky pochlubit Floppynce, co všechno už umím. Mňauky a kočičí cmučky. Váš Micínek.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?