Děda pořád píše, jak je dobrý, jak se stará, jak k němu chodím nechat se drbat pod krkem, hladit bříško, hladit tlapky, ale už nenapíše, jak to všechno je. Samozřejmě, že má pravdu. Ale taky měl napsat, jak to u nás chodí.
Když přijde děda dopoledne z nákupu, uvaří si s babičkou kávu. Babička si sedne do houpacího křesla, děda na sedačku. Chvíli čekám, pak pomalu přijdu k němu, vyskočím vedle něj a dělám jakože nic. Po chvilce se jen tak ledabyle zvednu a přitlapkám k dědovi. Má natažené nohy na stole (prý relaxuje), já si na ně sednu a v tu chvíli jsem jeho. Vrním, usínám, spokojeně nastavím hlavičku, pak bříško... To je vám kočičáčci pohoda.
Po obědě je to opačně. Taky už proto, že děda jde, jak říká, k bedně. Mám jednu papírovou na balkoně. Je to moje pozorovatelna. Sednu si do ní, kouká mně jen hlavička, a sleduji sýkorky a holubyn jak lítají kolem. Sliny mě tečou, vrtím a práskám prudce ocasem, ale pořád nic. Asi změním stanoviště. Budu muset tu dědovu bednu pořádně prozkoumat, a pokud to půjde, budu do té mé taky chtít natahat spoustu drátů a taky to, na čem mě ukazuje videa od Floppynky. Abych se u sebe nenudil.
Tak se vrátím do obývačky, hupsnu babičce do klína a jsem až do večera její. Někdy dokonce až do pozdního večera, skoro noci. Babička krásně voní, začne mě hladit a říká takové věci, že se málem červenám. Jsem prý její pusinka. Miláček. O mých ouškách říká, že jsou to anténky, které se stále natáčejí a poslouchají, co se kde šustne. Je to jasný. Když babička ke mně mluví, tak musím natáčet ouška, aby mně neuniklo ani jedno krásné slovíčko. Babičce se to líbí stejně jako mě. Hladí mě po tvářičkách, říká, že je mám na spapání (asi jí chutnají, bojím, bojím), drbe pod krčkem a neustále opakuje, jak mě má ráda. A taky mě hladí po nosánku a říká, jak ho mám krásný a růžovoučký. Kočičáčci, chtělo by se vám za takových okolností seskočit a jít po svých? Mně ne. Rád poslouchám, jak mě babička chválí. Prý mám krásná očička a říká, že jsem její krásný a hodný kočičí kluk. Je mně u ní dobře, a když přijde její čas, aby šla spát, jen moc a moc nerad si vyslechnu přání na dobrou noc, s napomenutím, abych nezlobil. Abych neshazoval věci ze stolu, což já někdy moc rád. Protože já spinkám v obývačce a mám ji celou pro sebe. To se mám. To je můj noční rajon. Prostě se mě tam ty noviny nelíbí, a tak čumáčkem jen tak ledabyle zatlačím a celá hromádka novin a časopisů je na zemi. Babička se zlobí, děda se zlobí, ale podle mě je to jen jakoby. Protože to zase bez velkých řečí ráno seberou a dají nazpátek.
Začíná nový den. Těším se už na babičku a dědu. Čekám, až se probudí a vylezou ze svých pelíšků. Když se jim nechce, tak zamňoukám, abych jim připomenul, že už jsem vzhůru. Otírám se jim o nohy, lížu je, vítám je a spokojeně vrním. Čeká mě napřed ranní hlazení a pusinkování, pak konečně travička, kapsička se šťavnatým masíčkem, samozřejmě ranní toaleta se vším všudy a nastává obvyklý denní rituál.
Věřte nevěřte, my si s babičkou a dědou neustále povídáme. Oni mně rozumí, stejně jako já jim.
Ahojky kočičáčci. Ahojky Floppynko a dobrou noc. Tvůj ctitel a milovník Micínek.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?