A.R.K.

Tenhle příspěvek do deníčku nebude o mém lumpačení, je to takové zamyšlení mých lidí, které jsem poslouchala (protože povídali o mně, jinak bych raděj někde lumpačila).

Dívali jsme se ondyno na film „Evan Almighty“, což byl film oddychový, jelikož jsem u něj oddychovala, že to bylo (prý) slyšet až k sousedům. Já jsem se jen tvářila že spím, vážně!

V tom filmečku byla jedna z myšlenek, že by každý měl jednou za čas udělat nějakou nahodilou laskavost (one Act of Random Kindness = A.R.K.) pro někoho jiného. A moje slečna povídala, že to, že si mě vzali z útulku domů, byl takovýhle A.R.K. pro mě. Jenže páníček se na ni tak podíval a řekl: „To, že jsme si vzali Toníčka z útulku, byl A.R.K. pro nás dva.“ Povídal, že je sbližuji a spojuji a že mě milují a je jim se mnou hezky.

A tak se slečna musela zamyslet a nakonec dala páníčkovi za pravdu. Že se těší domů víc, když ví, že se přijdu přivítat, jakmile otevře dveře, že se těší, až se večer přitulím k její pacce nebo si lehnu mezi své lidi do pelíšku (i když brblají, že se nemohou k sobě přitulit), že má radost, když mi chutná a když si hraju s hračkou, kterou mi koupili nebo vyrobili, a že i na ty filmíky se kouká líp, když si vyskočím na klín a dívám se taky (i když lidé povídají, že spím, tak já vážně, ale vážně nespím!). A že dokud to takhle páník neřekl, tak si to tak moc neuvědomovala. Hned jsem přidělila páníčkovi pět kladných bodů do notýsku, že to tak pěkně řekl. Však já je taky mňauluju, hlavně, když je plná miska.

Ani nevím, jaké to má mít morální pomňaučení, protože vy všichni tady máte rádi zvířátka a lidé, kteří kočku raděj nakopnou než by ji pohladili, sem asi stěží přijdou. Možná je pomňaučení v tom, že nám občas někdo dává takovýhle A.R.K. a my si toho třeba ani nevšimneme. Možná je pomňaučení v tom, že poskytnutí láskyplného domova opuštěnému zvířátku je několikanásobně odměněný A.R.K. Něco si z toho možná vyberete.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama