Že nikdo nevíte, co to je a jak se to dělá? Tak si hezky posedejte a dejte se do čtení. Budu vám, kočičáci a kočičenky, povídat, jak se všechno seběhlo. A není to pohádka. Je to čistá a ničím nepřikrášlená realita. Tlapku na to!
Ještě jsem tu nebydlel, ještě jsem nevěděl, kde a jestli vůbec někde bydlet budu, prostě je to jako v těch pohádkách. Před dávnými a dávnými časy... Bylo, nebylo. Ále tady, jářku, milé kočičenstvo, bylo...
Začalo dědu trápit, že už nemá kam dávat angličáky. Mít je ve skříni v krabičkách? To není ono. No a tak jednou po velkém (prý!) přemýšlení vyndal ze dveří sklo, koupil trochu lišt a překližky a už to jelo. (Tady musím odbočit, protože neskonale lituju, že jsem u toho nebyl. Za prvé by to vypadalo mnohem líp, za druhé bych se neskonale vyřádil. Když já tak rád pomáhám.) No stalo se. Do dveří místo skla děda udělal poličky, do lišt zářezy, naskládal tam angličáky a byla to paráda na dlouhé a dlouhé roky. Snad na dvacet a možná i dýl. Kdo to má za dědu počítat, když mu to dělá problémy. A to se chlubí, že umí do dvaceti bez prstů! Slováci takovým říkají „chválenkár“. Stejně mu nevěřím, že umí taky číst. Vždyť se narodil nejen v minulém století, ale dokonce tisíciletí. Tak co si o tom myslet?
Strejda se oženil, angličáky si vzal s sebou. Dodnes jsem je neviděl. Že by je střelil? Co ale místo nich? Vitrína byla prázdná, vypadala, jako kdyby prošli zloději. Tenkrát byl prý děda ještě hlava bystrá, stejně ho to ale stálo hodně přemýšlení. A to prý u dvounožců bolí. A protože sbírá téměř všechno, přišel na to dát tam místo autíček krabičky se sirkami. Fakt to vypadá hezky. Věřte mně.
Před dveřmi s vitrínou má babička bílé houpací křeslo. Ale když tam nesedí, tak na něm zkouším různé artistické figury. Popíšu. Ze stoličky skočím na hranu křesla. Tedy na jeho sedací plochu. To se zhoupne směrem ke mně. Nic zvláštního, nějaký obyčejný zákon o pohybu a protipohybu. Ale ten moment, vážení, je moc a moc důležitý. O tom jsou ty zákony. O tom je ta fyzika. Musím se pekelně soustředit, nic mě nesmí vyrušovat. Ani babička, která, když to vidí a slyší, tak volá, že dostanu na prdel. (Z toho si tak dělám!) Takže když je opěradlo v nejvyšší úvrati a chystá se vrátit, musím na ně skočit. Vždycky – zdůrazňuji – vždycky - jsem se trefil, nespadl jsem ani jednou. Trefil jsem se pokaždé na centimetr. Na píďu, no. Ale trefil. Jako dnes.
Odrazím se, skočím na hranu sedací plochy, z ní v nanosekundě na opěradlo. Jinak by to nefungovalo, víme? Ale to už jsem popsal. Tentokrát křeslo nebylo jištěné stoličkou (ale to není moje vina; to ať si probere babička), zhouplo se tak krásně, jako ještě nikdy. Zalechtalo mě to v bříšku a říkám si: takhle to příště musím dělat. To je ale paráda. Světe div se. Najednou slyším cinkání, zvonění, něco padalo, blýskalo se. Hvězdičky? ... Byly Vánoce. Zase Vánoce! Ty já miluju! A říkali, že prý až za rok. Pokrytci. No byl jsem z toho tak rozradostněný, že jsem nepostřehl, jak mě děda vzal za kožich a vynesl na balkon. Když mě tam nechal trošku dýl než on má ve zvyku, když vytáhl vysavač a dal se do práce, začalo mně docházet, že to asi nebyla ta správná figura, kterou jsem se chtěl ještě někdy pochlubit. To pitomý křeslo, ten kus pozohýbaného dřeva mě zradil. Plnou silou narazilo – jako kdybych já za to mohl – do skla vitríny. Žádné Vánoce. Plno střepů kolem. Á jé. Koukám, že jsem zase něco pohnojil.
Takže se ptám všech kočičenek a kocouřečků, co je proti tomu přesazování kytek, viď Lassynko?. Rolovat koberce, Piškotku? Co jsou to bahenní lázně, Bubu? Co je to olizování zrcadla a umývání oken tlapkama, Missy? Dám dobrou radu. Nejčistější okna jsou prázdná okna. Jestli nevěříš, tak je zkus vysklít. To uvidíš teprve čistou přírodu a opláčky. Ten čistej stuch do plíců! Ty pažidy pod nohama! Ty cvrky nepeskýho ptákovstva a šmeláci a kobylinky a ptáčkové šešveholujou. Tak to je mátinka čírota - jak se žíká – krása nevítaná.
A to všechno je vidět pouze přes naprosto – zdůrazňuji naprosto – čisté sklo. Každý fyzik, zabírající se optikou, vám řekne, že stoprocentně průhledné a čisté sklo neexistuje. Takže jestli jste dočetli až sem, vyzývám každého z vás aby se pokusil udělat si doma Vánoce v únoru. Je to nádhera, když to začne cinkat, zvonit, sypat se na zem... Kdo si troufne vysklít okno? Ha?
P.S.: Lassynko. Jestli si ale myslíš, že to tvá dvounožkyně nepřežije, tak na tu radu zapomeň. To chce jen silné lidi. Až zjistíš, že už je dostatečně připravená, tak to zkus. Dřív ale ne. Víš ty, kočičenko, že si své dvounožce musíme opečovávat? Oni si myslí, že my jsme jejich mazlíci. Tak se podle toho chovají. Šišlají, kroutí mluvidlami (hubou, jo!), snaží se nám vecpat do přízně. Přitom jsme to byli my, kdo si je vybral. Kdo se rozhodl sdílet s nimi ten život, na který furt, pořád a stále nadávají. Pajky a hezký život vedle těch otravnejch člobrdů. Někdy jsou protivní a nudní, ale už se nedá nic dělat.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?