Hrozně rád poradím

Ale ještě raději pomůžu. Nebaví mě jen tak ležet na topení, na sedačce, v křesle... Když děda začne něco dělat (nebývá to často, říká, že je líný a co se mělo udělat, už udělal) a otevře skříň s vercajkem... Ó jé, kočičáčci, přál bych vám to vidět. Těch hejblat. Toho nářadí! Vrtačka, pájkovačka, všelijakých prkýnek, šroubováků, kleští, sprejů, barev... Těch přihrádek se šroubky a hřebíčky, ve kterých se tak krásně tlapká. Elektronky do starého rádia, kazety od filmů, vyvolávací misky (děda si prý kdysi dělal fotky sám), vyvolávací tanky – bojím, bojím. Jsem pacifista! Ale je to prý jen na filmy. Musím mu věřit. Jednou vám to kočičáčci vyfotím a pošlu. Ale nevím nevím, jestli se to na jednu fotku vejde. Děda toho má tolik, že jsem to dodnes všechno nezmapoval. A tak se těším na další akce, těším se, když otevře tu pro mě přenádhernou skříň, kde se mně tak krásně šmejdí a kde se můžu schovat a trvá mu dlouho, než mě najde. Nastala včera akce. Jako například tahle:
Koupili naši minulý rok kalendář. Nástěnný. Nevím proč mu říkají nástěnný, když celou dobu ležel někde na trnoži pod stolem. Rok se s rokem sešel, nazrál čas a babička najednou praví: „Měli bychom koupit rámečky a ty obrázky paní Hüttnerové zarámovat.“ Domluvili se rychle. Babička se po obědě sebrala, že se podívá do Tesca a něco málo nakoupí. A přišla s rámečky. A děda musel makat. Dobře mu tak! Stejně pořád sedí u počítače a mě nepustí ani natlapkat Floppynce dopis.
Byl jsem ve svém živlu. Něco se bude dít. Jsem akční kocouř. Mám rád, když se něco děje. Jedno co. A když je akce na celé odpoledne, vrním blahem a málem bych si nechal rajbovat ocas, jak říkal pan Burian. A že to byl panečku pan herec. Odpustil jsem mu i to rajbování. (To se dělá? Kočičkám a nám kocouřům? Fujtajbl!) Ale k věci.
Obrázky se zarámovaly, místo bylo už dávno vyhlédnuté, nastal ale problém. No, jak se to vezme. Pro mě ne. NIKDY! Já problémy nemám s ničím. To jen dvounožci. „A jak to dáme vysoko?“ – domlouvali se snad půlhodiny mezi sebou a nemohli se domluvit. „A jak daleko od sebe?“ – Další půlhodina. Za tu dobu bych to měl už dávno vyměřené, umístěné a zatlapkované. Jenže jsem musel neustále slyšet: „Hele, Micínku, nepleť se do toho a jdi spinkat na topení, jo? Nech ty hřebíčky! Mohl bys jeden spolknout a pak bychom museli k paní zvířecí doktorové.“ No to tak. Já v tak vypjaté situaci a spinkat? Oni nepotřebují moji radu? Oni nepotřebují moji pomoc? Vždyť vědí, že už mnohokrát se beze mne neobešli a vždycky jsem dobře poradil. No jak chtějí.
Začalo rozměřování, vyznačování, několikrát se hledala tužka (kterou jsem shazoval pod sedačku, ale vždycky to odnesl děda, že neví, kam ji dal. Babička říkala prý skleróza a pokročilý pan Alois Hammer. Nezajímá mě ten pán. To ať si vyřídí mezi sebou), nakonec to nějak vyšlo. Nějak? Vyšlo to přesně, jak jsem hned zpočátku naznačoval, kam přijdou jednotlivé obrázky. Jak vysoko, jak daleko od sebe. Naštvali mě oba. Babička i děda. Když to konečně v podvečer zpatlali, pochvalovali si, jak jsou dobří a jak krásně jim to vyšlo. Kocouřečci a kočičky, já se z těch dvou picnu. Měli mě nechat konat od počátku. Já jim to natlapkal hned na centimetr přesně. Na píďu, jak říkal pan Kaplan, který měl svoji třídu rád. Taky hezká knížka, u které jsme se s dědou nařehtali jako koně. No řekněte sami. Není to sranda číst třeba toto?: „Ty opláčky! Ten čistej stuch do plíců! Ty pažidy pod nohama! Ty cvrky nepeskýho ptákovstva a šmeláci a kobylinky, to šecko sou zásraky číroty. A vážíme si to my, lictvo? Víme to ušít? ... A dyš ti ptáčkové ššešveholujou, tak je mátinka čírota - jak se žíká – krása nevítaná.“
Mezitím co jsem si četl, měli ti dva starouškové další problém. Hřebíčky nebo skobičky? Já od začátku navrhoval skobičky. Děda že má jen dvě a potřeba jsou čtyři, babička přistoupila na hřebíčky. Nakonec došlo na moje slova. Z hřebíčků se ty obrázky smekaly a padaly dolů. Ani se neomluvili a nepoděkovali za dobře míněnou a nakonec využitou radu. Mám je rád oba. Stejně jako oni mě. Ale měli by mít ohled na zkušenějšího. Ahojky kočičáčci a nedejte se. Stejně jako se nesmí dát Lassynka, alias Alasca Arien. Dvounožci nám nesmí poroučet. Co oni byli, když nás ve starodávném Egyptě chovali jako božstvo? Ha?