Věc: žádost o okamžité splnění požadavků.
Vážení,
žádám tímto zejména dvounožkyni, aby si laskavě ujasnila pojmy a nevydávala prohlášení, která jsou svým obsahem zcela zmatečná, konkrétně mám na mysli větu "Lezeš mi na nervy, nelez mi na oči a zalez někam."
Dále žádám mouchy, aby příště načasovaly svůj vlet na území na příznivější dobu a nebojkotovaly mi dobře započaté dílo.
A dále se vší naléhavostí žádám dvounožkyně a dvounožce, aby naše území navštěvovali v hojném počtu a velmi častých intervalech, protože dnešní akci považuji za zvláště vydařenou a hodlám ji v brzké době zopakovat.
Za kladné vyřízení žádosti předem děkuji.
V úctě Lassy
Se na to vykašlu... na začátku je prostě normální nedělní ráno, ani žádnej ulovenej palec, takže dvounožkyně v dobrém rozmaru, za okny slunce a v křoví před domem jakýsi kocouř, takže Missy nalepená na skle... v misce nové granule, takže Bubu přilepený u misky, Piškot přilepený na podlaze, kam svítí slunce... neděle jak vymalovaná... a na konci aby jedna psala žádosti a pomalu se bála vystrčit čumák. Fakt, taková to mohla být pěkná neděle... Zrovna jsem promýšlela, kterou osvědčenou kratochvílí zpestřím idylickou pohodu... trochu prohnat bytem plyšáky dvounožkyň? Vymetení regálů? Přepočítání kostek lega v bedně... nelze samozřejmě jinak, než vyklopením bedny na podlahu... když tu se ozvalo zvonění. Naděje, že by krásu neděle zvýšila přítomnost ochránců zvířat a Marty Kubišové, byla smetena vstupem dvounožkyně, která se tady již několikrát vyskytla a která svou přízeň věnuje hlavně Piškotovi, který se před ní nechutně předvádí. Rozhodla jsem se, že mu jeho exhibice překazím a opět předvedu již vyzkoušenou etudu Jsem milá sladká hodná kočička.
Dvounožkyně byla z přemíry přízně zcela unešena, moje dvounožkyně nasadila výraz To už známe, jen co návštěva odejde, vypukne zase tsunami... prostě pohoda. Pohodu ovšem zásadním a neodpustitelným způsobem narušil vetřelec, který drze vletěl na naše území a vysloveně provokoval... tu se usadil na polštáři, tu výsměšně popolézal po lustru... Snažila jsem se mouchu ignorovat, nevidim tě, nevidim te, hmyzáku, zmizni, odleť, hele, fakt, tohle mi nedělej, já teď potřebuju být hodná milá kočič... NO TAK NA STŮL TEDA NEPOLEZEŠ! Skočila jsem a už to lítalo, první moucha, pak já, za mnou hrnek... moucha na stěnu, já na stěnu, moucha na televizi, já na televizi, košík s kytkou z televize na zemi, moucha na okně, já na okně, záclona na odpis, moucha na regál, já na regál, hrnek na kousky, moucha na obraze na zdi, já na obraze na zdi, moje drápy navždy na obraze, dvounožkyně na kolaps. Zrádný hmyzák neustále prováděl přelet nad hrníčkovým hnízdem, teda nad stolem, a jak každý normální kocouř ví, v tom fofru se musí prostě kopírovat směr letu a není čas to obíhat. No. Hmyzoň při posledním přeletu přistál návštěvní dvounožkyni na stehně, vzápětí jsem tam přistála já, pravda, musela jsem dobrzdit vysunutím podvozku... ééé, drápů a chňap a lap... MÁM TĚ, VETŘELČE! Nemínila jsem nic riskovat a přímo na místě dopadu jsem drzouna ztrestala pečlivým rozžvýkáním, což podle mě zbytečně citlivá dvounožkyně ohodnotila takovým výrazem, jaký mívá Bubu těsně před tím, než vyklopí zhltané granule na koberec. Dvounožkyně neklopila nic, zato štítivě pravila: „Lassyno, teda tebe bych fakt chtěla mít doma deset deka v kleci.“ A soucitně pohlédla na mou dvounožkyni. COŽE?? Takže místo oslavného jásotu nad mými loveckými, leteckými a vůbec úžasnými schopnostmi tohle? Hluboce uražena jsem odkráčela, abych v ústraní vymyslela a provedla náležitou pomstu. V předsíni jsem narazila na velikou tašku, které dvounožkyně říkají „cestovní“. Hned jsem si vzpomněla, že moje dvounožkyně říkala cosi o připravených knížkách a oblečení pro mládata návštěvní dvounožkyně. Ááá... pomstička se přímo nabízí... tak co... trochu porozžvýkat? Nebo že by ... no, to ne, to nepůjde, od rána jsem málo pila, ale... JO! TO JE ONO! Nadšena genialitou své myšlenky jsem ji okamžitě konala... deset deka mě chceš mít doma? No zajisté, ovšem, rádi, navážíme, zabalíme...
Pak už jsem jen zálibně naslouchala, jak se v předsíni dvounožkyně spolu loučí... pak se ozvalo heknutí a věta „Ta taška je ale těžká“, pak klaply dveře od území, dveře od širšího území, pak to se mnou houpalo... pak to trochu žuchlo a ozvalo se takové kovové prásknutí... pak to vrčelo a trochu houpalo... pak ticho a odemykání a zas klapnutí dveří a spousta cizích vůní a pachů... pak zas žuchnutí a kroky návštěvní dvounožkyně, které se vzdalují... TEĎ! Teď je moje chvíle. Pěkně šikovně rozevřít zip a ven... a hele, pěkné to tu mají, pěkné... jé, těch hrnků na policích, to by byl fotbálek... a támhle, mňaujéjej, klec a v ní žlutej kos... HA! Kroky! A tak šup, pěkně středem obýváku dvounožkyni naproti, jakoby nic, jakoby se ... JAU! Moje uši! Teda ta zařvala! A kdyby jen zařvala! Ona mě drapla a strčila zpátky do té tašky, ani knížky a oblečky nevyndala a zip zatáhla a zas houpání, klapání, vrčení, klap... crrrr... a udivený hlas mojí dvounožkyně: „Co jsi zapomněla?“ A cizí dvounožkyně roztřeseným hlasem: „Já nic, ale tobě by mělo něco chybět,“ a trochu rozevře zip a moje dvounožykně nakoukne a poslední, co před kolapsem vidí, je její kočička, její miláček, její Lassynka, Lassynečka, jak krásně roztomile hačá mezi žlutou mikinou a knížkou Vliv zvířat na duševní zdraví.
Zajisté omdlela nadšením nad tím, že jsem se jí vrátila... ačkoliv, nevím, není-li tento fakt oslaben skutečností, že dvounožkyně můj výlet nepostřehla, protože mou nepřítomnost si vysvětlila tím, že trucuji na skříni v kočičárně a 20 minut beze mne využila prý k poklidné chvíli s knihou, přičemž si náramně užívala, že na knize nikdo neleží a nepřepisuje zuby a drápy písmena do morseovky... HA! To mi něco připomnělo! Musím ještě do žádosti dopsat zvláště podstatný a nanejvýš významný požadavek:
A především žádám, abych pro příště nebyla nazývána oprsklým vetřelcem!!
Vaše Lassy (ředitelka cestovní kanceláře Vtašcezahranicevšedníchdnů)
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?