Slečna mi povídala, že se mám těšit. Ale neřekla mi, na co, tak jsem se zase tak moc netěšila, protože když jsem se posledně těšila na Vánoce, tak mi ukázali pytel se žrádlem a tím to zhaslo.
Tož jsem koukala, na co bych se mohla těšit, a furt nikde nic. Ale najednou lidé přivlekli domů velkou těžkou bednu. Dali ji na zem a prej: „Toní, to je pro tebe.“ No, horší než ten pytel se žrádlem, co s bednou? Tak jsem to obcházela a říkala jsem si – příště mi dejte klidně třeba psí boudu! To budu celá na větvi!
Jenže pak to lidé otevřeli a začali z toho vyndávat budku, škrabací válce a různý chlupatý desky, tak mě to docela zaujalo. A že prej to bude veliký až ke stropu, když tak ráda šplhám. Tak jsem se těšila úplně nejvíc, jenže stavěli, stavěli, šplhadla už byl konec a strop pořád v nedohlednu.
Prej že to nastaví mým sejrem (chlupatej díratej sejr se škrabacím válcem), jenže vono to furt nestačilo. Páník nebyl dalekej zhroucení, protože šplhadlo bylo tomu zhroucení velmi blízko. Přistrčil k tomu štafle, tak jsem si říkala - juchůůů, to je prolejzačka! Lezla jsem na ty štafle a moc jsem si to užívala, jenže lidem se to nelíbilo, že si prej zlámu packy a srazím vaz. Nevím, proč bych to měla dělat, ale stejně mě donutili slézt.
Asi po hodině montování přišel takovej velkej pán, ale já viděla jen boty, protože se před návštěvami schovávám pod postel. Možná to byl jen malej pán s velikejma botama. Ten se na to veledílo podíval a řekl: „Mno, ne že bych do toho chtěl kecat, ale je to pěkně křivý.“ A kdyby se to tady a takhle a tuhlenc přichytilo a nějak udělalo, tak že by to prej možná nemuselo spadnout. A že by se to mělo nějak přivrtat ke zdi. A hlavně by se to mělo nějak přinastavit, aby to bylo až do stropu.
Lidi povídali, že samo se to nějak asi netento, a odjeli nakoupit nějaký věci, kterýma to tu a tady a takhle zatentujou. A taky, že aby jim ten pán půjčil vrtačku a pilku na železo. Jakmile všechno přitáhli dom, tak se nejprve podivili, že to nespadlo, a pak to zkoušeli nějak narazit ke zdi, jenže to nešlo. Slečna povídala, že kdyby se to rozebralo a ta budka se dala nahoru a skrze ni se to přišroubovalo k zadní zdi, tak by to drželo, protože ke zdi to přirazit z boku nepůjde, jelikož je křivá. Páník se jen slušně otázal, proč to neřekla dřív, protože teď se to bude muset celý rozebrat.
Tak to lidi celý rozebírali a už měli od toho sisalu puchýře na rukou. Snažila jsem se jim velmi pomáhat, takže když páník montoval sloupek do sýru, tak jsem tam hned vlezla a pacičkou jsem mu pomáhala. Taky jsem mu ze stolu podávala šroubky, jenže on prej, že je jen shodím a zabordelím, jako ondyno blešku. Tak jsem se urazila a šla je pozorovat z postele.
Naprosto vyčerpaní mí lidé skončili v půl jedenácté večer (a to prosím začali v šest!) s tím, že se to snad neskácí, i když je to malinko nakřivo. A abych si to prý vyzkoušela. Tak jsem si říkala – no to ti venca písk, polezu na to a spadne to i se mnou, to byste mě museli někam zavřít, když jste to tady montovali, abych tu vaši fušeřinu neviděla. A vážně jsem na to nevlezla. Páník povídal, že tak vypráskané narozeniny ještě neměl a že jestli na to nepolezu, tak mě na to přilepí - jako bych já mohla za to, že jsou se slečnou tak leví.
Druhý den mě slečna vzala a honily jsme na tom spolu bambuli a myšky, takže to nejspíš vážně nespadne. Ale pro jistotu nelezu až nahoru - co kdyby...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?