Tož milí kocouřové a kocouřky, je to tak. Ale abych začala do začátku. Jednou jsem se přišla podívat do kuchyně, co tam lidi šmudlají, a oni šmudlali něco s tvarohem, tak mi dali vylízat tu prázdnou vaničku. Jindy šmudlali něco s jogurtem a jen jsem se objevila, tak jsem dostala vylízat kelímek. Uložila jsem si tyto cenné informace hluboko do paměti a jen jsem viděla další nějaký šmudlání u sporáku, tak jsem začala kvílet jak somálská kočka (to jen dělám ramena, protože ani nevím, jestli taková kočka existuje, natož jak kvílí). Ale tentokrát nic.
Zvýšila jsem intenzitu kvílení a začala se otírat o nohy. Slečna odsekla něco, že páník krájí maso a že syrové maso nedostanu, protože nechtějí, abych měla šklákavky (nebo něco takovýho), a ona že krájí broskve, a to nedostanu taky, protože bych to nežrala (s tím souhlasím).
Kvílet jsem nepřestávala, tak slečna rezignovala a řekla páníkovi, ať ukrojí kus toho krůtího masa, že mi ho uvařej. Nejraděj bych ze sebe v tu chvíli vydala vítězný pokřik a bušila si do hrudi, ale raděj jsem si sedla slušně opodál a sledovala, co bude.
Tak to uvařili, vyndali, nakrájeli a s velkou slávou to nechali v mojí misce stydnout.
S ještě větší slávou mi to dali pod nos s laskavým pošišláváním, že takovou doblotu jsem ještě nejedla. Čuchla jsem k tomu, pohonila jsem to v misce packou, vyhodila na podlahu a zvedla tázavě zraky na lidi, co je tohle za xindl a kde je ta doblota. „Cóooo to mjééééé?“ zklamaně jsem protáhla.
„Košiška nece masíško?“ (Košiška?!? Jsem snad šišatá?) řekla slečna a strčila mi to div ne do huby. Začala jsem rychle plivat a prskat kolem sebe, aby pochopila, že tohle tedy ne, ne a ne, že otrávit se nenechám. Slečna je taková trochu paličatá, takže mi do toho vmíchala kapsičku (ty jáá rrrrááááda) a doufala, že to sežeru. Nejsem blbá, ne? Raděj jsem k té misce ani nešla, aby neměla naději.
Až když lidi odešli do pokoje jsem to trochu začala zkoumat. Otrávilo mě, že musím kapsičku vyjídat opatrně, aby se mi nedostalo do tlamky ani trochu toho hnusu. A aby fakt pochopili, že otrávit úplně se nenechám, rozházela jsem kousky masa po celé kuchyni, najmě na místa, kam se člověk špatně dostává, z čehož měl páník náramnou radost, jelikož to uklízel.
A na závěr vám povím, že nejraděj vyžebrávám smetánku, ale tu mi lidi už nechtějí dát, protože se pak prý měním v katalyzátor kyslíku na metan. Já tedy nevím, co to znamená, protože nerozumím ani jednomu z těch tří slov, každopádně když někdo vleze do kuchyně, kvílím po somálsku preventivně pořád – jen to své slavné maso si mohou lidé strčit za klobouk.
PS: Já bych vám ráda přitlapkovala nějakej ten vobrázek, ale když mám čas tlapkovat povídání, tak tu nemám vobrázky, a když mám vobrázky, tak zase nemám čas tlapkovat povídání :(
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?