Všude dobře, doma nejlépe

Ahoj, kočičí kamarádi, zdravím vás z nového domova! Kde jsem? A jak jsem se sem dostal? Představte si, my jsme se s paničkou zase stěhovali!!
Bylo studené lednové dopoledne, když náš krytý náklaďák konečně zastavil, já jsem na vrcholu zavazadlové pyramidy vykoukl ze zakutané přenosky - a oněměl. Tady já to přece znám! Jsme doma! Jsme v Praze! A opravdu: byli jsme v Praze.
Panička se mnou vyběhla po schodech do bytu a zatímco zapínala wavky a na sporáku ohřívala oběd, paniččini kamarádi vytáhli do našeho poschodí pár kusů nábytku... Moc toho nebylo, většinu věcí jsme nechali v Chrudimi, protože peníze za chrudimský byt 2+1 se zahradou a garáží v Praze tak tak stačily na zakoupení bytu jako dlaň. A zatímco se panička marně snažila dopočítat zavazadel a nad každým kusem nádobí a nad každou knížkou lamentovala, kam to dá, já jsem si v bytě našel své místečko – své útočiště, svou pozorovatelnu a svůj byteček – na stropě koupelnového koutu. Odtud jsem měl přehled o všem dění kolem...
Plynuly dny a týdny, stěhovací horečka opadla, každá věc už měla svoje místo a v květináčích na kuchyňském okně dokonce začínaly kvést květiny – a jak by taky nekvetly, vždyť bylo jaro! Prostě – pohoda! Vlastně, byla by to pohoda, kdyby... kdybych jednoho krásného dne spolu s paničkou, která šla do práce, nepozorovaně neopustil náš byt i já!
Co vám mám povídat o průzkumné expedici po holešovických dvorcích a střechách, o kočičích námluvách a kocouřích bitvách? Bylo jaro a já jsem byl volný jako pták! Jen z vývěsek na nárožích na mě smutně hleděl černý kocourek a černý text křičel: POMOZTE! ... POMOZTE!! ... ZTRATIL SE...!!!
Za pět dní jsem se, orvaný, špinavý, vyhladovělý a šťastný, vrátil. Čekal jsem u popelnic na našem dvorku, až panička přijde s odpadky.
Přišla a byla tak šťastná, že mi zapomněla vyprášit kožich, jen mě popadla, v koupelně mě strčila pod proud teplé vody (Pomoc! Pomóóóc!) a už mi do misek snášela dobroty.
Ten večer jsme se k sobě přitulili v paniččině pelíšku a já jsem jí vrněl do ucha: Má milá, každý správný chlap se jednou musí vydat do světa, jinak by z něj byl vařbuchta a zápecník, musí zkusit své štěstí u koček, ale ty se nemáš čeho bát. Každý z nás ví, kde má svůj, třeba malý, domov, kde ho čeká odpuštění a láskyplná náruč, vrrr, vrrrrr...
Tak skončila má jarní anabáze po Holešovicích a doma bylo bezoblačno, ale na obzoru se už začala kupit černá mračna... O tom vám budu povídat příště, ano?
Mějte se dobře, kočičí kamarádi, a ať vám letošní jaro příliš nezamotá hlavou! Zdravím vás, váš Ámos

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama