Přišla bída na kozáka

Zpočátku, moji milí kočičí kamarádi, celá věc vypadala úplně nevinně. Má panička má pár kamarádů – pomáhají si navzájem, chodí spolu do kina, do divadla, na procházky a na výlety. Každou chvíli někdo zavolá a přijde na kafe a kus řeči. Tak tomu bylo taky s tímhle člověkem. Přijel, poseděl, vypil kávu, pak šli s paničkou na procházku do Stromovky – a večer se vrátil domů. Nejdřív k nám jezdil jednou za měsíc, pak už byl u nás pečený vařený – jezdil každý víkend a nakonec – představte si to!! – se k nám nastěhoval! Na mé mínění se nikdo neptal. Myslel jsem, že to nepřežiju.
Nějakou dobu u nás bylo boží dopuštění, byt vypadal jako po zemětřesení – všude se válely trepky a bagančata jako pro lamželezo, hromady šatstva, všelijaká technika se spoustou kabelů, zástrček a sluchátek, tašky, bágly a kufry... Nebylo kam si stoupnout, nebylo kam si sednout, jedlo se na kolenou a já jsem jen dával pozor, aby mě v tom zmatku někdo nezašlápl.
Pak ale přišly horší věci: přistěhovalec mi při reorganizaci bytu zrušil moje úkryty, vykázal mě z paniččina pelíšku a sám se do něj nastěhoval (ještě štěstí, že se nevejde do mého bytečku nad koupelnou, hnedle by ze mě byl bezdomovec!) a na dovršení vší hrůzy se teď se mnou pokouší navázat diplomatické styky: sem tam mi přinese nějaký pamlsek, fotografuje mě a drbal by mě, kdybych mu to dovolil, jako psa (Hm, jen to zkoušej, ty nevíš, že jsem neúplatný...). No řekněte, kamarádi, je tohle život?! Je pravda, že se ten člověk o mě stará, když panička někam odjede, chystá mi papání a uklízí mi, ale... jen proto přece nemohu uznat jeho svrchovanost! Hlavou rodiny jsem tady jednou provždy já! PÁNÍČEK?! Nikdy!! Za nic na světě!!! ... A panička? Ta mě taky strašně zklamala, nevěrnice! Jak jen mohla připustit takovou patovou situaci!
Vedu teď politiku pasivní rezistence. Stáhl jsem se do svého bytečku nad koupelnou, lížu si tam rány, většinu dne prospím (doktoři přece říkají, že spánek je lék na nervy, že?) a vyčkávám, co bude dál... Ti dva začali mluvit o novém stěhování... Uf!
A to je, moji milí kočičí kamarádi, k dnešnímu dni všechno. Vzpomeňte si někdy na mě, jak válčím se svými lidmi... Napíšu vám zase, až bude u nás něco nového. Přeju vám krásné jaro – plné misky, milující náruče a bezoblačné nebe, posílám vám pusu a pac, váš Ámos

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama