Dva chlapi a samota

Ámos Bačvarov

Ahoj, milí kočičí kamarádi, vzpomenete si ještě, jak jsem se s vámi na jaře rozloučil?

S paničkou jsme tehdy žili ve stavu obležení – já nevím, jak bylo jí, ale mně bylo dost úzko. Přitrhl sem chlap, obsadil náš byt a zavedl tu svoje pořádky, uf! Zpočátku jsem se snažil nově nastalou situaci bojkotovat – stáhl jsem se na poslední neobsazenou kótu nad koupelnou, proti vyjednavačům ji hájil zuby drápy a jen v noci, když v nepřátelském táboře všechno ztichlo, jsem se odvažoval vyjít za potravou a na výzvědy. Byla to krušná doba! Čas ale plynul, bojové akce, spojené se stěhováním a uklidem, skončily a u nás doma zase zavládlo ticho a klid. To jsem už někdy scházel dolů, do bytu, i ve dne, zvlášť když přistěhovalec odešel do práce a zůstali jsme s paničkou sami. Panička mě hladila a ubezpečovala, že mě má pořád stejně ráda, že jsem její jediný miláček (a co ten chlap?!!) a že je náš nový spolubydlící hodný, že nám neublíží... Nakonec to dopadlo tak, že jsme doma vládli v triumvirátu. Ale jistě sami víte, jak to v takovém triumvirátu chodí. Na tváři úsměv, za zády dýku... tedy vlastně: v polštářcích drápy.
Do této neradostné situace přišla textovka ze Sofie. Stará panička je po operaci kolena, už ji propustili z nemocnice, ale musí ležet... Panička si naházela do tašky pár kusů oblečení, na netu si objednala letenku, jednoho krásného rána políbila mě i chlapa na čumáček – a zmizela. Já vím, kam. Jela ošetřovat starou paničku. A tak jsme tu s chlapem zbyli sami dva.
Chlap měl zřejmě dovolenou, protože nechodil do práce a celé dny byl se mnou doma. Čas se vlekl a panička nikde, bylo mi smutno a chlapovi asi taky, civěl na televizi, občas zašel do Alberta, aby mi doplnil zásobu konzerv, pak zase seděl u televize a někdy ani to ne, někdy jen tak seděl a zíral do prázdna. Nevím, jak se to stalo, asi mi ho bylo líto, a když zas tak jednou seděl jako hromádka neštěstí, otřel jsem se mu povzbudivě o lýtko. A on mě zlehounka pohladil po celé délce hřbetu.
Pak přišla zpráva, že stará panička už chodí, a  pozvání do Sofie. Tedy, já jsem na to pozvání vzhledem k očekávaným cestovním svízelům raději rezignoval.
A tak jsem tu zůstal úplně, ale úplně a dočista sám. Už jsem si pomalu začínal myslet, že nebudu Ámos Bačvarov, ale Ámos Katčin, že si mě nechá ta paniččina kamarádka, která mě tu za té velké samoty opečovávala, když vtom se ve dveřích objevili ti dva. Moji páníčci.
„Jsi chlapík, žes to tu zvládl, kocoure,“ povídá mi chlap.
„Jsi chlapík, žes přivezl paničku, člověče,“ povídám mu já. Ale kdoví, jestli mi rozuměl. Chlapi jsou někdy na kocouří vrnění natvrdlí.

Tak zatím ahoj, kočičí kamarádi, mějte se moc a moc dobře! Prázdninovou pusu a pac vám posílá váš Ámos

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama