Mňautobiografie pana Profesora - Kooperace

30. 3. 2006
Už měsíc jsem kocour-ová. Nevadí mi to. Stejně mě z toho přivolávání ženských škrabalo v krku.

6. 4. 2006
Protestuju. Nesnášim, když mi někdo bere jídlo. Byl jsem na terase. Kutal jsem v truhlíku, kam předtím holka nasypala nějaký něco z pytlíku. Vypadalo to jako drobky. Nesnáším plýtvání, tak jsem to chtěl vyhrabat. Holka přišla a měla řeči. Prý mám ležet na sluníčku a nezlobit. Tak jsem si lehl. Je to lepší než poslouchat řeči. Pak mi přelítlo něco přes čumák. Teda kolem čumáku. Bylo to hnědý, pomalý a vydatně to bzučelo. Usoudil jsem, že je to chutné sousto, a vyrazil. Holka vyrazila taky. Následovala komedie zvaná Piškot po čmelákovi, holka po Piškotovi. Byl jsem rychlejší. Bylo to blbý. Hmyz mi bzuněl v tlamce a škrabal nožičkama. Holka mi páčila čelisti. Nemohl jsem kousat. Hmyz škrabal. Holka pištěla, že mě píchne. Oteču. Udusim se. Nevim, proč mínila, že se udusim, když už jsem se dusil. Držela mě pevně. Nakonec mi tlamku rozpáčila a musel jsem pochoutku vyplivnout. Nevěděl jsem, že je tak lakotná a nedopřeje mi ani zpestření stravy.

25. 4. 2006
Přišel jsem o kámoše. Bubu pořád spí. Nebo jí. Nebo spí. Když se zvedl, zkusil jsem mu přihrát myš. Ani si jí nevšiml. Šel rovnou k misce. Chroupal granule, pak se vrátil a lehnul si. Lehnul si na tu myš. Už celé odpoledne čekám, až se zase zvedne. Stejně bude z myši placka. Místo kámoše tu mám Otesánka, který je líný jak vandrák v červenci.

4. 5. 2006
Holka myla okna. Nadšeně jsem jí pomáhal. Při osmým pokusu spadnout z okna mě zavřela do koupelny. Trochu jsem se prošel po policích. Má tam toho zbytečně moc. Protřídil jsem to, většinu vyházel. Na podlahu. Snad se o ty střepy nepořeže.

18. 5. 2006
Od rána vytahují holky pořád nějaké hadry ze skříně. Oblečou si je, pak stojí před tím lesklým v předsíni, tváří se divně. Sundají to. Oblečou si jiný hadr. Tak pořád dokola. Říkaly něco o divadle. Jako bych jim nestačil. Nebaví mne to... Snad už si mne konečně všimnou. Všimly. Holka na mě divně koukla a řekla, že se k té halence na křesle nemám ani přiblížit. Pche. Klidně. Teď na tý halence stejně ležet nechci. Jdu na terasu. Musím zkouknout, jak vyrostlo osení. Vyrostlo. Je vysoké. Musí se dlouho soukat do krku. Lechtá. Soukám... soukám... a jejeje. Osení se rozhodlo, že se mi z žaludku vysouká zas ven. Bl... bl... ne, na terase ne, fuj, honem dovnitř, honem... na koberec taky ne, tam to bylo minule... bl... bl... honem, kam? Že by? JO! Tam. Uf... to je úleva.
Nevim, proč ječí. Nevim, proč by si nemohla vzít jinou halenku.


30. 5. 2006
Holka už potřetí řekla, že zlobím. Kecá. Jsem vzornej. Když něco někam nese, jdu před ní. Ukazuju jí cestu. Jdu pomalu, aby se neunavila. Jsem vzornej. Pomohl jsem jí z pračky vyndat prádlo. Rozložil jsem ho po celé předsíni. Aby rychle uschnulo. O misku s vodou, která se do toho vylila, jsem zakopnul omylem. Jsem vzornej. Musim jí to dokázat. Sedí u počítače. Musím jí říct, že jí miluju. Dám jí pusu čumákovku. Tak jdu. Vyskočim na stůl, aby se ke mně nemusela sklánět.
To by mě zajímalo, kdo na stůl nastražil hrnek s kafem. Takovej malej hrnek a jak dokáže naplnit celou klávesnici...


Piškot Pišutka v.t.

Foto: Blinkal? Na bílou halenku? Fakt? No já ne, já žádnou halenku ani neviděl (taky při blinkání zavíráte oči?)

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama