15. 6. 2006
Něco je ve vzduchu. Něco je ve vzduchu. To by fakt nešlo. Přece nepřijdu o pověst skvělého mucholapky. Jdu na to. A kruci. To byla šlupka. Ale můra už ve vzduchu není. Lustr taky ne.
27. 6. 2006
No to je dost! Holka vyhlásila, že jedeme na chalupu. Vytahala tašky a nosí do nich plno věcí. Nevím, na co. Já si sbalil svých pět chlupů a myš Evelínu. Jsem sbalenej. Čekám u tašek.
28. 6. 2006
Vzbudil jsem se šprajcnutej mezi lahví kečupu, toastovačem, pytlíkem mouky a síťkou s cibulí. Nevoním. Holka mne vyprostila. Řekla, že jsem si spletl tašky. Konzervy a granule jsou v té červené.
Naivka. Kontrolovat zásoby granulí jsem vůbec nechtěl. To by si nedovolila, zapomenout na ně. Mne zajímala mouka. Kdyby ji nevzala, v čem by obalovala houbové řízky? Kruci. Byla v té tašce strouhanka? Jdu se podívat.
29. 6. 2006
Jsem vzteklej. Jedeme až zítra. Musel jsem zas vybalit myš Evelínu. Holka suší v troubě rohlíky a na sušáku tašku. Pořád huhlá něco o slonovi, kterej tlápnul do pixly s vajíčky a natrhl pytel se strouhankou. Vzniklou směs z tašky dolovala půl hodiny. Nemám čas poslouchat její lamentace. Musím si dočistit chobot. Teda ocas. Nevěděl jsem, že zaschlá vajíčkostrouhanka na chlupech tak drží.
30. 6. 2006, 9.00
Vypadá to, že konečně odjedeme. Ráno mi holka sebrala misku s jídlem. Mně to neva. Stejně se tak tešim, že nemám na jídlo pomyšlení. Zato Bubu sedí na místě, kde bývá miska, a kvílí smuteční žalm. Nedá se to poslouchat. Jdu ho vypnout. A kruci. Nebyl tam. Nebyl nikde. V jedné tašce podezřele chroustalo. Nebyl to chroust. Byl to Bubu. Prohlodal pytlík s granulemi. Holka ho vytáhla. Řekla, že je nenasytnej pitomec. Že bude v autě blinkat. Že jde vzít ještě další pytlíky. Asi ho zakousnu. Zas kvůli němu zdržení.
10.30
Měl jsem ho zakousnout. Už jsme mohli být na chalupě. Zatím trčíme někde v polích. Holka čistí poblinkanou sedačku. Říká, že jí nenapadlo, že se Bubu lekne šustění pytlíku a hodí v kritické chvíli hlavou. Říká, že nevěděla, že obsah kočičího žaludku je tak velký. Bylo by výstižnější říct „hrošího“ žaludku. Sedim trpělivě na jiné, čisté sedačce. Začla se otřásat. Divné. Ještě nejedeme. Aha. Pod sedačkou je hroch a klepe se.
11.45
Jestli ještě jednou kvůli hrochovi zastavíme, tak mu prokousnu krční tepnu. Vyteklé sádlo holka snadno vyčistí. Už má bohatou praxi.
12.00
Už tam budem. Tu vůni znám! Vyskakuju a lepím se na přední sklo. Dělám, že ty řeči neslyším. Trochu oblízané sklo snad vyčistí sná, než hodně zprasenou sedačku. No dobře, no, tak slintám o něco víc, než trochu.
12.05
JO! Jsme tady! Konečně! Vystupuju. Okamžitě letím zkontrolovat, jestli je vše na svém místě. Střecha? Jo, v pořádku. Aby ne, odkud by mne asi holka sundávala? Bříza za chalupou? Je tam. Aby ne! Miluju lehké houpání na nejtenčích větvích a zděšené kvílení holky, že spadnu. Řeka? Jo, je tady. Miluju sedět na kameni, zírat do vody. Miluju hru s holkou. Přiběhne, děsí se, že spadnu do vody. Odnese mne. Vrká, že bych se utopil. Co by si beze mne počala. Souhlasně vrkám. Nechám se odnést do kuchyně. Vezmu si šunku. Jdu zpátky k řece. Do 3 minut přiběhne holka. Odnese mně. Vrká... Dá se to hrát i tři hodiny. Buď dojde šunka, nebo mně trpělivost. Kdo má pořád lítat zpátky.
12.30
Šel jsem do kuchyně. Vybalit myš Evelínu. Tašky v kuchyni nebyly. Ani holky. Šel jsem jim vynadat.
Místo, co by nosily tašky, někde se flinkají. Našel jsem je u auta. Všechny tři klečely na všech čtyřech. Zíraly pod auto. S nimi klečely a zíraly i tři další holky. Sousedky z vedlejší chalupy. Měly oči jak tenisáky. Prý tohle v životě neviděly. To chápu. Hroši se na Šumavě moc často nevyskytují.
A strachem přilepení naplacato k podvozku už vůbec ne.
Piškot Pišutka v.t.
Foto: Romantika... hledím na chvění vlnek. Těším se. Od chalupy už slyším klusat holku. Zas šunce řeknu: "Vejdi a neškoď."
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?