Slečna Dorotka Černá si stěžuje

Nevím jak vás, kočičáci moji milí, ale moji lidi mě někdy skutečně urazí a zneváží tak, že vážně uvažuji, zda-li s nimi dosmrti byť jen slůvko promluvím.
Jako dneska. Člověčka, ne kdepak, žádná člověkokočka, ale trapička a trýznitelka, přijela domů, pozdě jako vždycky, ale místo, aby mi moje osamění vynahradila laskominou a mazlením, připravila přepravku a sotva jsem do ní neuváženě vlezla, zavřela dvířka a odnesla mě do auta.
Já to tak strašně nesnáším! Taky jsem dělala všechno možné, mňoukala jsem a naříkala, kousala mřížku, lapala po dechu a předstírala záchvat, ale trapitelku nic neobměkčilo, akorát mi strčila dovnitř prsty a prý, abych se nebála.
Já už to znám, co se kočičce stane, když jí říkají: "Neboj se." To je teprv skutečný důvod k obavám.
Přijeli jsme ke zvířecímu doktorovi a to mi věřte, to je nejděsivější místo na světě. Na chodbičce čekají kočky a psi a občas nějaká havěť jinak určená k jídlu, jako barevní ptáci a králíci. Všichni máme smrtelný strach. Jakmile se otevřou dveře a vyjde veterinářova poslední oběť, zalezu v přepravce co nejdál od dvířek. Tady jde nejen o život, ale hlavně o kočičí důstojnost. Čekáme, už nemňoukám, mám strach, že by mě sežrala psiska sedící u ostatních trapičů, navíc je mi jasné, že mě moje trýznitelka nepustí. Mluví na mě a pořád mi strká prsty do přepravky, ještě chvilku a vážně jí kousnu.
Pak vyleze další zmrzačený, ubohý a utrápený tvor a jdeme, poslední pohled, zbohem světe, jsem ještě malá a tohle jsem si nezasloužila... "Tak co, očkovat?" ptá se mučitel v bílém plášti. "Ne, jenom odčervit," odpovídá (kdysi) moje člověčka, "Ale to si jí odčervíte sama, na to jí nemusíte brát sebou!" -"No já myslela, že je třeba jí převážit." -"Ale to přeci odhadnete," povídá doktor, bere mě na ruce a hlásí: "Dvě kila! Tady jí dáte půlku tablety."
Snažím se skrčit v přepravce, jak jen to jde, nejsem tady, nechte mě, nesahejte na mě!
Sotva vylezem ven, povídá mi člověčka: "Tak Dorotko, u tohohle felčara jsme byly naposled!"
No sláva! Jsme doma, těším se, že už je to peklo za mnou, ale kdepak! Ta hnusná zrádkyně mě popadla a nacpala mi do tlamičky hnusnou, hořkou tabletu. Už s ní nikdy nepromluvím. Nikdy! Nech si to masíčko, ne, nechci ani lučinu, nezajímá mě žádná hračka, nech mě. Jsem uražená, moc, moc, moc... no dobře, můžeš mě pohladit, ale nemysli si, tohle Ti jen tak neprominu.

Sdílejte!  |  O sdílení

8 komentářů

Reklama
Reklama