Mňautobiografie pana Profesora - Fascinace

10. 8. 2006
No konečně! Holka zas balí tašky. Pojedeme zpátky na chalupu. Je mi jí líto. Musela se z boje proti blechám zbláznit. Proč by jinak balila do tašek na letní chalupu takové ty bezva lesklé věci, které vždycky v zimě sundávám z pichlavého stromu, pod který dávají spoustu balíčků, aby měl kocour co škubat.

19. 8. 2006
Prolustroval jsem další tašku. Už mám jistotu. Zbláznila se. V tašce jsou papíry, do kterých balí ty věci, co dává pod stromek. Jsou tam také ty voskové tyčinky, které na stromku svítí a jednou mi jedna připálila fousky.

20. 8. 2006 – 11.24
Blížíme se k chalupě. Celou cestu jsem strávil průzkumem věcí, které holka nakoupila v tom obrovském domě, kam chodí lovit jídlo. Kromě granulí, konzerv, paštik a kapsiček jsem objevil krabici s takovými sladkými kousky, prý cukroví. Linecké. Našel jsem taky divně šišatou buchtu. Tu, co jí holky baští vždycky, když je doma ten stromek. Jsem zvědavej, jestli se holka zbláznila přechodně nebo už napořád.

11.35
Dorazili jsme. Dorazilo mne, že jen jsem vystoupil, seběhly se sousedky. Ne ke mně. K mojí holce. Vrhly se na ni s výkřiky: „Máš??“ Prý má. Mě si ani nevšimly. Tak mám taky. Vztek.
Došel jsem zkontrolovat strategická místa – řeku – břízu – střechu. Vše v pořádku. Šel jsem dát pusu čumákovku Jiřině. Pohladila mne, ale ani nepochovala. Prý nemá čas. Prý musí vykrajovat cukroví.
Nechápu. Co se to tady děje?

21. 8. 2006 14.30
Sedím na okně do kuchyně. Zvenku. Zírám dovnitř. Holka mne vyhodila z kuchyně. Prý chvátá. Prý nepotřebuje moji asistenci. Prý ta převržená mísa s bramborovým salátem úplně stačí. Prý jde o přísně tajnou akci. Prý bych to mohl vymňoukat. Tss. Tsss. Jako bych někdy něco vymnoukal. Tss. Jsem uražen. Asi půjdu menším holkám říct, že jsem v almaře našel nějaké balíčky se zlatými stužkami a jejich jmény.

18.30
Jsem zmaten. Nestíhám sledovat. Menší holky zmizely s bandou dalších upištěných jedinců v lese.
Nechápu. Večer na houby? Za chvíli se bude stmívat. Moje holka zmizela v kuchyni, něco obaluje a smaží. Jiřina, Marcela, druhá Marcela, Petra a  Kačka zmizely k Marcelině chalupě. Slyším jejich hlasy. „Podej mi tu špičku!“, „Kde jsou ty červené ozdoby??“, „Ať ty prskavky pořádně drží!“, „Dělejte, za chvíli jsou tu děti z lesa!“ Jsem z toho tumpachovej.

19.30
Holka mne sundala z břízy. Nese mne k Marcelině chalupě. Řekla, že jsou vánoce. Neodporuji. Bláznům se nemá odporovat.

19.32
Jsou vánoce. Smrček u altánu ozdobený. Svíčky svítí, prskavky prskají. Pod stromkem dárky. Na stole vánočka, cukroví, salát, řízky. Z krabičky na muziku někdo zpívá Štědrej večer nastal...
Podle mě nastal konec světa. Vždyť je srpen! Za rohem Marceliny chalupy se vyřítí banda malých člověků. Ztuhnou. A velcí člověkové volají Překvapení!!Vánoce!! Malí člověkové stojí, koukají, září a brečí. Jsem nevěděl, že se dá brečet radostí. Už to vím. Dá. Nakonec brečí všichni. Malí z překvápka, velcí z malých.

19.50
Už nikdo nebrečí. Všichni sedí v altánu a cpou se. Dostal jsem řízek. Kuřecí. Jsou tu všichni z celé osady. Taky každý dostane dárek. Já také. I Bubu. I další zvířecí kámoši. Každej tam máme balíček. A všichni z toho máme vánoce. Druhé. Totiž první.

20.50
Všichni jsme v altánu. Před chvílí kvíleli koledy. Teď moje holka vypráví, jakou jí dalo práci nenápadně utajit před menšími holkami přípravy a propašovat ozdoby a dárky. Říká, že ozdoby byly v permanentním ohrožení, protože nějakej blbej kocour pořád lezl do té tašky, kde je pašovala pod povlečením. No teda!! O jakým kocourovi to mluví??

Piškot Pišutka v.t.


Foto: Jediné místo na světě, kde mohou být vánoce v srpnu.

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama