Tito a šelmy psovité

Tak mě moje přitulkyně zase opustila. Opět ujela na ten ostrov v Atlantiku a mne nechala na stráži v naší rezidenci. Ještě stěstí, že jsem se naučil ovládat PC, a tak si spolu s přítulkyní můžeme psát. Té je hej. Má tam místo mne téměř stejného zrzka Tita. Já jsem tu zůstal s plyšovou Vasilisou a se spoustou povinností. Ale já to chápu. Bráchu má dýl než mne a tak se s ním občas potřebuje vidět. Krom toho je můj brácha také dvounožec, tak si spolu rozumí líp.
Je pryč teprve deset dní a už se jí stýská. Nepochopím, proč tedy tu naší rezidenci opustila. Tady brečí po mým bráchovi a když je u něj, tak by chtěla sem. Budu jí to muset vysvětlit, až mi zase odmítne otevřít dveře, protože jsem si to vymňouk už devětkrát a pak jsem nikam nechtěl. V tomhle je stejná jako já. Chce, neví co, a když to dostane, tak to nechce. Že by se pomalu měnila v kocouře?
Ale abych se vrátil k Titovi. Už jsem o něm psal loni. Tehdy tu měl ještě tyrana Paltecha. Paltecho se však kamsi zatoulal a tak je tu zatím Tito sám se dvěma psími slečnami. Tito se ale nedá. Psiska jsou pěkně praštěná. Neustále tu lítají, vrčí, koušou se, drbou se, prostě otravují. A smrdí! Tito si ale nic nenechá líbit. Když se k němu některá hafušanka víc příblíží, dostane tlapkou. Dokonce si to Tito zařídil tak, že když se dává do misek, tak první jde baštit on. A to i v případě, že se nejprve sype psicím. Do jídla se pustí Tito a Lína s Meli čekají, až je k misce pustí. To bych já asi nezvládl. Já bych zůstal za ručníkama. Brrr, psi... Stačí, když si vzpomenu na Vetřelce a mám z toho vládní ekzém.
Krom toho tu nastal další problém. Asi je to Lína, která hárá, a tak se k nám dostávají různí psi. Mark sice vše zabezpečil, ale nějak špatně. Psicím se podařilo už 2x utéct a  do zahrady se (asi přes terasy) dostávají cizí psi. To bude radosti. Další štěňátka.
Přítulkyně měla vždycky ráda psy. Nejraději svého čuvače Caesara. Ale teď, když vidí, jak rozdílní jsou psi a kočky, tak by mě za psa nevyměnila ani náhodou.
Ač jsou Lína a Meli psí dámy, nechovají se tak. Ráno škrábou na dveře u ložnice, dožadují se pozornosti, neustále skáčou po lidských končetinách. Projevují tak svou radost. To Tito se elegantně posadí kamkoliv jako dekorace, mňoukne si a je pohlazen. Tak se přitulí k ruce a požádá o  jídlo. Je to prostě zlatý kocouřek. Tak jako já.
No budu končit. Ale musím přiznat, že každé ze zvířat má pro lidi své kouzlo. Je to prima, když můžeme žít pohromadě.
„Milujte se a...“

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama