Zmatený kocouř a český jazyk

Jsem zmatený kocouř. Opravdu jen zmatený. Pomatený tu sice někdo je a protože tuto rezidenci obýváme pouze dva a já to nejsem, je snad vše jasné.
Jsem kocouř, plemeno kočka domácí, felis silvestris. A jaké zvuky vydává kočka domácí? Na tuto otázku vám odpoví i malé dítě. „Mňau.“ Jenže moje přítulkyně, člověk, homo (sapiens raději vynechám) je stále někde mimo. Občas se vynoří odněkud z pralesa, kde pravděpodobně pra se prasměje. Když se totiž probere, tak kouká jako bacil do lékárny a jeden by se jí lek. Mám opravdu vážné obavy o její zdraví (přivlastek ke zdraví také raději vynechám, byl by opravdu shodný).
Žijeme tady spolu v míru a pohodě, nikdo nám do ničeho „nekecá“. Já bych sice i kecal, ale nemám k tomu uspůsobené ústrojí. Vydávám sice zvuky, kterým přítulkyně rozumí, ale lidskou řečí nemluvím. Někdy ani mluvit nemusím. Stačí „udělat voči“. To je takový udivený kukuč a už to lítá – dobrůtky, mňamky, honička. Občas však přijde chvilka, kdy bych chtěl nevím co a nedám pokoj, dokud to nedostanu. To mi pak přítulkyně i drze odpoví: „Trhni si!“
Když si trhnu, tak také není spokojená.
Nedávno tu zase seděla jen její fyzická schránka. Měl jsem obavy a tak jsem jemňounce zakníkal. Přítulkyně se probrala a řekla: „Copak jsi ňáká kočka, abys takhle mňoukal?“ Musím si dát pozor, abych z toho nebyl jelen. To už by tady byl opravdu „cirkus na kolečkách“.

Jediné, co by mohlo přitulkyni omluvit je to, že mě považuje za nějakou nevšední šelmu, vládce stepi nebo dokonce krále zvířat. Třeba se nakonec ukáže, že jsem převtělený Bruncvíkův leff a všecky vás jednou spasím! Nebo spasu? Ta čeština mi ale dává zabrat. :o)

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama