Slečna Dorotka Černá mění názor, avšak velmi pomalu a jen opatrně

Ode dne, kdy se ke mně domů vetřel protivný, puntíkovaný protiva (dále jen P. P. P.) uběhl již měsíc a já sčítám škody, které napáchal ve vztazích mezi mnou a mými lidmi.

Tak zaprvé:
Jídlo.
Dříve mi člověčka ráno i večer připravovala masíčko syrové, či vařené a (celkem zbytečně) sypala výběrové granulky, abych se přes den snad neocitla o hladu. Já jsem k mističce opatrně přičichla a váhavě se ohlédla, člověčka ihned přispěchala, jestli mi nechutná, ne, tak to jíst nemusím, hnedka tu bude něco lepšího, šunčička, kousek sýra, tuňáka, ba i lososa jsem ochutnala, krevety ale nechci, prosím, po těch zvracívám...
P. P. P. se oproti tomu vrhnul bez zaváhání na svoji mističku, vylízal ji, pak na moji, taky jí do mrtě zdlábnul a nakonec, jak nechutné, sežral i granule...
Dobrá, pomyslela jsem si, když je to tak, nebudu jíst, už nikdy, i zahalila jsem se do ukřivděného mlčení.

Dále:
Hračky.
Člověčka mi nosívala míčky a myšičky, voňavé míčky s rolničkami a házela mi je. Vždycky jsem si rozvážila, zda je vhodné se za hozenou hračkou rozběhnout, a dbala jsem především na svou důstojnost a křehký, černočerný půvab.
P. P. P. se neohlíží na nic. Střemhlav se vrhá na každý zmuchlaný papírek, vyskakuje, div že kozelce nemetá, a chycenou hračku přinese člověčce, aby mu ji házela znovu a znovu. Takhle on se ponižuje.
Jak chcete, řekla jsem si, ale já už si nikdy hrát nebudu. Poodešla jsem a ulehla na klidné místo.

Nakonec:
Mazlení.
Ráda jsem chodívala večer do zhasnuté ložnice, lehávala jsem člověčce na prsou a na dobrou noc jí předla kočičí ukolébavky. Ne však pokaždé, i když mě k sobě volala, rozmyslela jsem si vždy pečlivě, zasloužila-li si svým chováním mou přízeň.
Zato P. P. P. se člověčce plete pod nohama, všude za ní běhá, leze na židli, do křesla, do postele k ní sprintuje a přede dřív, než se ho vůbec dotkne. Jen ho pohladí, plácne sebou a rozvalí se a co je to, ptám se, za kočku, která se nechá lechtat na bříšku?
Inu, je-li tomu tak, nebudu se už nikdy mazlit. Takové bylo moje rozhodnutí.

Jako první jsem vzdala jídlo. První den po příchodu P. P. P. jsem nejedla nic, druhý den jsem se na znamení nejhlubšího rozhořčení poblinkala. Třetí den přinesla člověčka maso a začala ho krájet na malé kousíčky- jak vonělo! Volala mě, já byla rozhodnutá nevylézt. Zaslechla jsem ale velkého člověka ptát se, jestli chce vážně krmit kočky roštěnou. Člověčka odpověděla, že láska prochází žaludkem, ostatně velký člověk jí prý taky požádal o ruku, když mu připravila biftek s omáčkou piazzola, a u koček, u koček je prý žaludek přímo milostným centrem.
P. P. P loudil, div se nepominul. Nemohla jsem se dívat, jak právě tomu nenažranci člověčka strká do tlamičky moje masíčko, vyběhla jsem a vzala si, ještě trochu uražená, ale přeci, a pak znovu a ještě jeden kousek a jedla jsem a jedla, za celé ty dva dny hladu a věděla jsem, že budu jíst jako dřív.
Jenže už nemám čas váhat a doufat, že dostanu na mističku něco lepšího. Nezbývá, než naloženou porci urychleně zdlábnout, jinak mi P. P. P. všechno sežere a nezbydou na mě ani granule.

Následně přišly na řadu hračky. Když ono to fakt nejde vydržet. V tlapkách vám cuká, drápky se samy vytahují, ocásek zleva doprava pošvihává, nakonec jsem se za hozenou myškou rozběhla jako kotě, a když mi ji chtěl P. P. P. sebrat, popadla jsem kořist do zubů, zavrčela na něj a vítězoslavně běžela pryč.

A úplně nejpozději jsem se přišla s člověčkou pomazlit. Ona se mě doprošovala, chodila za mnou, chtěla pohladit, ale to já ne! Přitiskla jsem bříško k podlaze, protáhla se kolem ní, aby se mě ani prstem nedotkla. Ty víš, že si to zasloužíš. Jenže mi začalo být smutno a člověčka tak prosila, abych se už na ní nezlobila, až jsem k ní přišla, otřela jsem si tvářičku o její obličej a tiše broukla: "Já už jsem zase Tvoje kočka."

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama