I stalo se, že mazlení s člověčkou mi přestalo stačit a já jsem se chtěla, ba ne, ne chtěla, toužila jsem každičkým nervem svého těla, pomazlit se tak nějak jinak, doopravdy s kocourem, s jakýmkoli kocourem, s výjimkou Mordechaje, který mi bere hračky a se kterým bych se nebyla mazlila ani kdyby byl jediným, posledním kocourem na celém světě.
Procházela jsem se na zahrádce podél plotu a vrkala, převalovala jsem se v trávě, vyčůrala jsem se na záchodek a hlínu za sebou jen nedbale zahrábla a všechno dohromady to znamenalo: "Přijď, jsem tady a čekám..."
Člověčka, která to pozorovala, si mě vzala na klín a povídá: "Dorotko, takhle by to dál nešlo. Vím, že chceš kocoura, ale kocour, to znamená i koťátka, uvědomuješ si to? A co budeme dělat, jestli se Ti narodí kupa prcků? Víš, jaká je to nevděčná záležitost? Porodíš je, krmíš, olizuješ. Ani na chvilku se starostmi o ně nezastavíš a vděk za tu péči? Žádný!
Sotva prokouknou, už by se chtěla rozutéct do světa, uhlídat se nedají, všude vlezou a jen co povyrostou, musíš jim sehnat bydlení a poslat je do světa a to ti zlomí srdce.
Zařídíme to tak, aby sis mohla, ale nemusela s kocourama užívat, jak budeš chtít a s koťátkama neměla starosti. Všechny moderní kočky i jejich paničky to mají tak nějak podobně zařízené."
To se mi zdálo rozumné a já souhlasila.
Člověčka mě odvezla k doktorovi, tam mě píchli do tlapičky a probudila jsem se v přepravce. Bylo mi trochu zima a divně.
Doktor zrovna kladl člověčce na srdce, že mě má nechat ještě nejméně hodinu zavřenou, že nesmím běhat ani skákat, pít a jíst ať mi dá ještě později a docela malinko.
Člověčka si mě prohlédla, na odchodu zakopla o práh ordinace, jak pro slzy neviděla a sotva se za ní dveře zavřely zamumlala: "Člověk jim tu nechá evropskou krátkosrstou a oni mu vrátí polovičního sphynxe!"
Prohlédla jsem se a opravdu! Bříško jsem měla celé oholené.
Doma jsem se rozhodla, že chci okamžitě ven z přepravky. Člověčka mi domlouvala, abych byla trpělivá, ale já ne: Chci ven, teď hned a hotovo! "Tak dobře," povídá ona na to, "ale buď opatrná, neběhej ani neskákej, abys neupadla!"
Sotva otevřela, vyběhla jsem, zamotaly se mi tlapky, upadla jsem, ale hned vyskočila, rozběhla se po schodech, cestou dvakrát upadla, pokusila se vyskočit na postel, zase upadla a za mnou běžela člověčka, která se bála mě nechat i mě chytit.
Když jsem jí dostatečně potrápila, vrátila jsem se pomalu do přepravky, lehla jsem si a ještě si pospala, abych se brzy zotavila.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?