Mám taky rodinku

No, teď jsem neměla moc čas psát, a tak to teď napravím. Těsně na začátku prázdnin se mi narodila koťátka. Bylo to hrozný, vůbec jsem nevěděla, co s nima a že to bude tak bolet. Bylo jich pět. Byla jsem z toho porodu tak zdrchaná, že jsem je ani neolízala a nechala tam, kde se narodila. Panička ráno vstává první a tak je různě posbírala a začala křísit. Bylo mi tak zle, že mi to bylo jedno. Všechny je oživila a zahřála. Dala mi je do pelíšku a já u nich nechtěla být. Pořád jsem utíkala a panička byla smutná a čím dál víc smutnější. Koťata slábla a i přes dokrmování a zahřívání a masírování bříšek odcházela jedno za druhým. Nakonec zbyl jen jeden kocourek a o toho jsem se začala starat. Když se narodil, byl celý černý. Teď je kouřovej. Má černou masku na obličeji, tmavé ponožky a rukavičky a je bááááječný. Už zkouší dlabat granulky se mnou. Taky se mě snaží lovit. Strašně ho miluju a tak ho pořád meju a kojím a češu a hraju si s ním. Rozhodně ho nikomu nedám a každýho, kdo se na něj ošklivě podívá, zakousnu. To vám slibuju a jdu ho hlídat. Fotky vám pošlu až příště, teď jdu kojit. Zdraví Hraběnka z Města Perníku.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama