Tak jsem tu

Zdravím všechny tady, čtvernožce i dvounožce. Panička mi ukázala, že si tu píšete deníčky, strašně se mi líbí, tak to chci také zkusit... Ale řeknu vám, není to legrace. Ať vymýšlím co vymýšlím, pořád mě nenapadá nic zajímavého. Asi ze mě žádná spisovatelka nebude. Ani nevím, jak vlastně začít... No asi začnu úplně od začátku... Ráno jsem se vzbudila u své maminky a sourozenců a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco zvláštního. Pěkně jsme si dováděli, když v tom přišel nějaký cizí dvounožec, koukal na nás, jak si tam blbneme, pak ukázal na mě, panička mě vzala do tlapek a dala mě mu do náruče. Řeknu vám tedy, že jsem se strachy bála pohnout. Naštěstí mě jenom pohladil a zase pustil, tak jsem rychle utíkala ke své mamince. No a moje panička se bavila s tím cizím dvounožcem, něco spolu řešili, psali, ale já si jich moc nevšímala. A pak se to stalo. Panička mě vzala, pomazlila, smáčela mi kožíšek vodou, co jí tekla z očí, dala mi pusu na čumáček a zavřela mě do nějaké klece. Ten cizí dvounožec mě nesl pryč!!! Strachy jsem začala mňoukat, ale nepomohlo to, naložil mě do vrčíčí věci a řekl, že pojedeme domů. Ale já jsem doma tady, mňoukala jsem, ale asi mi nerozuměl, protože ta věc se dala do pohybu a vezla mě pryč. Teda mňoukala jsem, že chci k mamince, trvalo to dlouho, dlouho a já mňoukala a mňoukala a mňoukala, prý celou cestu, která trvala hodinu a půl... Ale prý jsem mňoukala jen potichoučku a dalo se to vydržet. Pak najednou ta věc zastavila, dvounožec vzal klec a nesl mě někam zase pryč. Byla jsem z toho celá vyděšená, vůbec jsem nevěděla, co bude dál. Takže to byla má první velká životní zkušenost a jak to všechno dopadlo, to napíšu příště. Snad se trochu zlepším ve slohu. Tak pa, kočičky a kocourci, zdraví vás všechny Ebinka.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama