Vždyť jsem kocour

Pár dnů jsem na deníček neměl čas. Doma bylo moc nových věcí, které mi zabraly celý den. Panička donesla krásnou kytičku, má žlutou barvu a jmenuje se růže. Dala ji do vázy a postavila do kuchyně na okno. Protože už mi řekla, že kytky nejsou na hraní, převezl jsem ji. Dělal jsem celý večer, že jsem si ji ani nevšiml. A když šla spát, dělal jsem taky jakoby nic. Šel jsem spát taky. Když usnula, měl jsem celou noc na to, abych kytku prouzkoumal. Jenže to nedopadlo dobře. Kytka byla velká, já jsem byl neopatrný, a tak spadla i s vázou. Vylila se voda, váza se rozbila a panička se vzbudila. Nevím, proč se na mě zlobila, vždyť kytce se nic nestalo. Já jsem utekl na strom, ona vodu utřela, kytku dala do sklenice a šla spát. Říkala něco, jako že uvidím ráno, ale já vím, že ráno spěchá do práce a nemá moc času se na mě zlobit. A až přijde, budu ten nejhodnější kocourek, pěkně se s ní přivítám, budu mazlivý a ona na tu kytku zapomene. A večer, až půjde spát, zkusím ji prozkoumat ještě jednou. Dám si větší pozor, aby nespadla. Vždyť jsem kocour.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama