2. ledna 2005  |  Maxmilián Rybomil  |  1 025 480 639x / 1x

Strašně jsem se vyděsil

Poslední dobou u nás neni moc veselo. Někam se nám ztratil dvounožec, můj páník. Byl pořád nemocný a mnohdy už ani neměl silu si mě pochovat na klině. Stále čekám, že se vrátí, ale zároveň jsem stále nějaký vyděsený. Dnes se tu můj bráška chystá na nějakou zkoušku. Prý se musi vyfiknout a tak mu kámoška pověsila sako na knihovnu. Já jsem si to chtěl prohlédnout a provonět, protože se mi zdálo, že cítím páníka, a najednou na mne celé ramínko spadlo. Tak strasně jsem se lekl, že jsem nebyl schopný se pohnout z místa. Kámoška mě začala hladit a moc hezky na mne mluvila, ale netušila, čeho jsem se tak lekl. Pak si všimla toho saka na zemi a bylo jasno. Tak mě chovala v náručí, až jsem se přestal bát. Stále ležím u topení na páníkově turistickém ranečku a nechci ho nikomu půjčovat.
Provádím samé hlouposti. Včera jsem se motal u páníkovy fotky, jenže tam pořád svítí živé světýlko. Chtěl jsem se o páníká otřít a přitisknout mu svuj čumáček na jeho nos a najednou zacalo něco moc smrdět. Představte si, že jsem si připálil ocásek. Nastěstí jen chloupky, takze mě nic nebolelo. Moji dvounožci mě hned vzali do náruče a hezky na mne mluvili. Tak jsem byl rád. Chloupky mi přeci brzy dorostou.

Sdílejte!  |  O sdílení