Tento můj zážitek rozhodně stojí za zaznamenání. Když jsem byla v novén domě asi 14 dní a přesvědčila jsem všechny dvounožce, že ho rozhodně nemíním opustit, tak máter rozhodla, že půjdeme k panu doktorovi, ať se konečně zjistí, zda jsem kocourek, nebo kočička. Moje nová člověčí ségra přinesla nějaké knihy o kočkách a zkoušeli to zjistit sami. Pořád mi koukali tam, kam si to slušná kočka nenechá líbit, ale nevykoumali nic.
Tak jsem jednoho dne byla nacpána do úplně nové přepravky k tomuto účelu určené a cestovala s máter v městské hromadné dopravě. Zpočátku to docela šlo, ale pak se mi to drncání omrzelo a mňoukala jsem jak na lesy. Musím říct, že mě několik lidí i politovalo.
Pan doktor na první pohled poznal, že má tu čest s kočičí slečnou, což si samozřejmě nenechal pro sebe. Dokonce navrhnul až prý trochu povyrostu, nějakou kastraci, tedy pokud prý máter nemíní v budoucnu zakládat chovnou stanici. Ta ho ujistila, že to v úmyslu rozhodně nemá a že mě to určitě nemine. Pak pan doktor ještě zjistil, že prý mám nějaký ušní svrab, a tak jsme vyfasovaly kapky do uší. To jsem ještě netušila, jaký hnus fialový bude jejich aplikace. Ještě teď, když si na to vzpomenu, se mi hrůzou rolují uši. Domluvili pak s máter další návštěvy, a že jich bylo! A pak jsme konečně vypochodovaly.
Po návratu domů jsem byla sice řádně politována za prodělané útrapy, které jsem musela podstoupit, ale jim se do uší kapat nebude, prý to není na lidi přenosné - škoda !
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?