Tak mám konečně jméno

Když měli dvounožci konečně jistotu, že jsem kočičí děvčica, tak se přemýšlelo, jak se tedy budu jmenovat, protože to bylo nutné napsat i do mého kočičího průkazu. Moje člověčí ségra navrhovala Mínu, prý jako ta dcera bohyně Slávy, ona je totiž tím svým studie trošku "postižená" a tak chtěla něco vznešeného. Máter navrhovala Micku a jejich starému kocourovi to bylo jako obvykle jedno. Já se přiznám, že mně teda taky. Nakonec to dopadlo tak, že v průkazu mám napsáno Mína, ale říkají mi Minda. Já na to občas i slyším, tedy jak kdy a podle toho, jestli se ukáže pro mě výhodné na zavolání přijít.
Ještě musím vysvětlit, proč se té naší člověčí ženské říká máter. To její kotě vystudovalo latinský mňoukání, tak aby to vůbec někde využila, tak nás oslovuje v latině. Jasně, je to dost praštěné, ale pokud chci s nimi žít, tak si musím zvyknout, že jsem vlastně felis catus. No pro mě za mě, je mi to fuk, hlavně se o mě hezky starejte!
A vůbec, musím už končit a jít si vyzkoušet nový proutěný pelíšek a zkontrolovat, jestli je deka v něm dostatečně měkoučká. Zítra prý dostanu nějaké šklabadlo, páč jsem trošku obrousila nohy od stolu.

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama