Byvše – to ale zní staročeštinou a nějak cize. Tak jinak. Byl jsem od několika kamarádek a kamarádů vyzván, abych se po čase opět ozval a něco natlapkal do Deníčku. Psala Dorotka, Alenka H, Minda a spousta dalších. Co jiného zbývá línému kocourovi, který - sotva začali topit - už zase leží na radiátoru. Ta pohodička! To teplíčko! Řeknu vám, že ani letnímu sluníčku se to nevyrovná. To je teplo všude, jednomu se lepí jazýček na patro, vodička v misce odstátá, ani to nestojí za to ovlažit si čumáček. Jistě trpěli i další kočičkovatí, tak vědí, o čem je řeč.
Prý co je u mě nového. Jéminkote, kočičáčci, těch novinek. Napřed si teta Sylva pořídila nádhernýho kocourka. Už má svoje stránky i album. Šmudlík 2. Tam si ho prohlížím, protože jsme se ještě nepotkali. Pak teta Brigita najednou a z ničeho nic přijela se psem. No, jak se to vezme. Koukám z balkonu, vidím denně spoustu psů. Ale toto má být pes? Ta malá, malinkatá a drobná čivava? Děda říká, že by si ji klidně dal do náprsní kapsičky a ještě by mu zbylo místo na mobil. Přesto jsem se jí bál, a když poprvé k nám přišla, tak jsem se raději schoval pod sedačku. Prý jsem babochlap, říkají o mně. Já se ale jen jistím. Jeden nikdy neví.
Minulý týden naši dostali sms od tety Sylvy. „Přijďte zítra, máme pro vás překvapení. Nehádejte. Stejně na to nepřijdete.“ Tak jsem nafasoval plnou misku a zůstal jsem sám. Taky jsem byl napnutý jako vařená nudle, co to může být?
Když večer babička s dědou přišli, hned jsem poznal (a cítil), že děda je nějakej veselej. Vysvětloval, že to překvapení musel se strejdou zapít. A bylo co zapíjet. Teta, hlavně ale strejda, nikdy – zdůrazňuji nikdy – nechtěli do malého bytu žádnou kočku. Ani kocoura. Přesto si pořídili Šmudlíka. Naši padli prý na zádel nebo jak tomu jinak lidově říkají, když do obývačky přišla Lucka a zpod mikyny jí koukal kočičí ocásek. Ona je srandistka, jak říká. Když ale začala soukat ještě jakýsi chlupatý kožíšek s růžovoučkými tlapkami, začínalo jim to docházet. No jo. Půjčila si od kamarádky kotě. To je toho. Takých už mají v baráku plno. Pak babička s dědou padli na zádel podruhé. Dostali od jedné hodné paní polobritského kocourka. Maminka šlechtična, tatínek od sousedů. Vadí? Nevadí! Ten Kubík, jak ho pojmenovali, je krasavec. Sám bych chtěl takového za brášku. Abych nebyl sám a nenudil se. Tak už druhý den mňoukám našim do uší, aby mně udělali radost a podarovali mě bráškou. Prý Kubík má volnou ségru. To by bylo něco!
Mňauky a zase někdy příště.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?