Záletníkovy zápisky

Moje milé čtenářstvo. Milé kamarádky a milí kamarádi. Stěžuji si k Nejvyššímu kočičímu soudu, že jsem byl neoprávněně nazván záletníkem. Ani nevím, co to je. Nikdy jsem si nemyslel, že to mezi mnou a dědou takhle dopadne. Ale pokud neodvolá – a já na tom trvám – budu muset k tomu kroku přistoupit. Dotklo se to mé cti a chráním tím také dobrou pověst jisté kočičí dámy. S lítostí v hrudi musím konat. Ta lítost je tak silná, že přehlušila moje tak oblíbené předení. Místo toho se mě z hrudi občas ozývá žalostný vzlyk.
Jistě je Vám všem známo, že mám v Brně nevěstu. Floppynku tříbarevnou, kočičku milovanou, se kterou si píšeme. Láska jako trám. Floppynka se nějaký čas odmlčela, já se nudil, a tak jsem brouzdal po stránkách kočičích deníčků. Sem tam jsem napsal nějaký komentář, pochvalu, to bylo všechno. Sám jsem si nic nezačal. Fakt! Jednou mně přišlo psaníčko přímo ze stránek MK. Moc hezké psaníčko. Četl jsem si ho stále dokola. Komu by neudělaly pochvala a obdiv radost? Celé odpoledne jsem chodil po bytě s nosem nahoru, až si toho všimli babička s dědou: „Co to má znamenat, Micínku? Už poněkolikáté jdeš kolem nás, ani to nejsi ty. Zamyšlený, vlastně spíš namyšlený, jako bys dával najevo, že jsi vyhrál nějakou soutěž. Tak jak to je?“ – „Ále, nebudete mně věřit. Psala mně jedna kočička. Prohlížela si moje fotky a nějak jsem jí padl do oka. K jedné napsala: „Máš krásnej kožíšek a ten sexy pohled - paráda :-)“ Druhá kočička: „Jsem si myslela, že si to SUPER tělo udržuješ posilováním :-)“
A tak jim říkám: „Hele, babi a dědo. Řekněte pravdu? Vám by to nelichotilo?“ Ani nevím, co zamumlali. Jasně. Nechtěli to přede mnou přiznat.
A tak jsem Mindě, Mindince z Holomóca, napsal. Ona, jako slušná dáma odepsala. A já jako slušný kocouřek taky odepsal, a ona jako slušná dáma... Dalo by se to ukončit asi takto: „A pokud neumřeli, tak žijí a dopisují si doteď.“ – Jasně, že jo. Žádnej kopec, žádnej zvonec a už vůbec ne konec. Co je na tom špatného? Jsem nevinnost sama, i když se o kocourech povídá leccos. Ale klidně to před Nejvyšším kočičím soudem vyvrátím. Jednak jsem měl co dočinění s jednou paní zvířecí doktorovou, následky jsou nevratné. Druhak jsem stále doma, živou kočičku jsem ještě neviděl. Stejně bych jí neublížil. A tak zůstávám u platonické lásky s Floppynkou. No a teď k tomu přibyla i Minda. Mindinka z Holomóca. Děda prý to město má rád. Kousek od Brna, jezdil tam na výstavy. Flora Olomouc. Prý se konají stále a stojí za to se tam podívat. Mňouknu našim, že příští rok by stálo za to se tam podívat. Minda psala, že je tam spousta záhonů s kytkami, kde se prý dá krásně zahradničit. Jejdanenky, to já moc rád.
P. S. Konec dobrý, všechno dobré. Děda se mně omluvil. Dali jsme si na to: on pivo, já dobrou kapsičku. Mňauky a prima dny zase do dalšího psaní. Jeden neví, co se zase přimňoukne.
P. P. S. A je to tady. Babička s dědou na mě dnes udělali podraz. Děda mě vzal na ruky a šel se mnou do 13. komnaty. Tam už stála babička, vůbec jsem nevěděl, co se děje. Já jsem v ložnici? Zatočila se mně z toho hlava. Najednou babička říká: „Jsi hodný, Micínku.“ A vystrčila nás oba na chodbu. Než jsem se vzpamatoval, řekli mně, že konečně vědí, kolik vážím. To byl ale podfuk! Tak všem obdivovatelkám mého atletického těla a sexy pohledu tlapkám, že vážím 4,80. To je moc, co? Jsem tlustý. Zítra jde děda koupit činky. Takový malý činčičky. Pro kocourky. Mňauky.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama